Dycky Most! Tričko s jednou z Luďanových hlášek z kultovní televizní série dostal Pavel Elsnic k padesátinám od parťáků z cyklistické éry.

Někdejší cyklokrosař a biker se v Mostě narodil a začal závodit.

„Na seriál jsem koukal. Bavil jsem se a oživil si vzpomínky na známá místa. Ale já už jsem dlouho Plzeňák,“ usmíval se Elza, jak se bývalému domácímu šampionovi v cyklokrosu i v závodech horských kol přezdívá.

Na váze sice nějaké to kilo přibral, na kole se vozí už jen pro radost, ale stále je to ten bojovník, který vítězil doma i v zahraničí.

Traduje se, že cyklistickou dráhu jste začal pod dohledem otce. Převzal jste rodinnou štafetu?
Ne. Táta dělal atletiku, později se věnoval slalomu na divoké vodě, ale sport tak nějak do naší rodiny patřil. Jako malej jsem ale zkoušel všechno možný. Hokej, fotbal a hlavně jak to šlo, tak jsme s kluky blbli venku.

Cože jste se nakonec rozhodl pro cyklistiku?
No, hokejové tréninky žáků začínaly brzy ráno a mně se nechtělo vstávat (úsměv). Fotbal mi docela šel, ale zase nám trenéři kontrolovali prospěch, žákovské knížky. Což bylo jen dobře, jenže já školu tehdy bral jen tak levou zadní. Takže ani to neklaplo. Na kole to bylo jiný. Záleželo jen na mně, jak se připravím a podle toho také dopadnu.

PARAMETRY PRO VOLEJBAL ŽEN

Hned jste začal vyhrávat?
To ani náhodou, patřil jsem možná k lepšímu průměru. Končil jsem pátý, šestý. Z Baníku Most jsem se dostal do tréninkového střediska mládeže v Lounech, ale do střediska vrcholového sportu v Lanškrouně mě už nevzali. Po fyzických testech mi řekli, že mám parametry tak pro volejbal žen (smích). Tehdy jsem z toho byl špatný. Pamatuju si, jak mě táta uklidňoval. Tak jim ukaž, že nemají pravdu, říkal a já jeho slova vzal za svý.

Proč to u vás vyhrál cyklokros? Silnice vás nelákala?
Možná to bude znít blbě, ale já bral závody na silnici jako ztrátu času. Pro mě bylo nepředstavitelný sedět na kole šest, sedm hodin a vědět, že o výsledku rozhodne až poslední hodina nebo dokonce míň. To cyklokros byl jiný kafe. Na okruhu se střídaly kopce se sjezdy, bylo třeba umět taky běhat a zvládat techniku. Jako jeden z prvních u nás jsem překážky skákal na kole. No a za hodinu, v amatérech dokonce za čtyřicet minut, bylo hotovo. To mě bavilo.

Na vojnu jste ale nastoupil do Rudé hvězdy Plzeň, což byl silniční klub. Spolu s Duklou Brno tehdy nejsilnější u nás.
To bylo na přímluvu Jirky Laciny, který v Rudě hvězdě dělal, cyklokrosu se věnoval a znal mě. Takže trochu, spíš tedy víc, zatlačil a já po měsíčním přijímači ve Znojmě narukoval k silničářům do Plzně. Ještě, že tak. Sice jsem se k cyklokrosu moc nedostal, ale zase po boku takových borců jako Roman Kreuziger starší, Luděk Štyks, Franta Trkal, Lubor Tesař nebo Radovan Fořt to byla velká škola.

Dvakrát jste ovládl domácí cyklokrosové mistrovství mezi amatéry a v roce 1995 jste v Plzni skončil druhý v kategorii Open za Radomírem Šimůnkem starším. Byl světový šampion skutečně tak neporazitelný?
Šimon byl výjimečný závoďák, to rozhodně. Ale zrovna v tom pětadevadesátým roce jsem si docela věřil a k vítězství mi chyběl jen kousek. Nakonec mistrák vyhrál zase Šimon a já mu to přál. Sice jsem jako každý rád vyhrával, ale všechnu tu pozornost, kterou úspěch přináší, jsem moc nemusel.

Na mistrovství světa jste se třikrát vešel do elitní desítky. Nejvýš sedmý jste skončil na šampionátu v anglickém Leedsu. Tehdy jste z toho byl hodně zklamaný.
Aby ne. Formu jsem měl, jenže ne vlastní vinou jsem blbě odstartoval. Závodník přede mnou nezacvakl tretru do pedálu, opřel se o mně a já ztratil balanc. Než jsem se rozjel, byla většina soupeřů pryč a já jel vlastně až do cíle časovku. Těžko ale říct, jak by to dopadlo, kdybych závod začal líp. Víc mi třeba seděla trať z předchozího mistrovství světa v holandském Gietenu, kde jsem dojel desátý. Tam věřím, že s formou z Leedsu bych mohl skončit o dost výš. Ale to je takové to kdyby.

Až na sezonu v italské stáji Spallanzani Roma jste závodil výhradně za české týmy. Zahraničí vás nelákalo?
Ještě za komunistů mě chtěli v Itálii, ale to bych musel emigrovat, a já už měl rodinu. No a později se to tak nějak motalo. Cyklokros se jezdí hlavně v Belgii a Nizozemsku a tam ani tehdy nebylo lehké získat angažmá v některém silném týmu.

Proto jste raději přesedlal na horská kola?
Také proto. Začínal boom horských kol, cyklistika mě živila, cyklokrosové kluby ale třeba letní přípravu neplatily a já potřeboval nějaký stabilní příjem.

NESPLNĚNÝ SEN

Ani jako biker jste se neztratil, o čemž svědčí čtyři české tituly. První jste získal v roce 1997 v Mostě a poslední v roce 2004 v Moravské Třebové, vzpomínáte?
Jo, sedla mi trať a jelo se mi fakt dobře. Vím, že snad někdy ve třetím kole jsem ujel Kořínkovi s Vokrouhlíkem a přitom nešlo o nějaký nástup. Prostě jsem jel a najednou jsem vedl o dvě a půl minuty. A i když mě naháněli mladší vlčáci, druhý tehdy skončil Milan Spěšný, tak jsem v šestatřiceti letech bral znovu zlato.

Zlatá medaile vám přesto nepomohla k nominaci na olympijské hry v Aténách. Bylo to velké zklamání?
O olympiádu jsem stál, do Atén jsem měl dobře nakročeno, takže neúčast mě hodně mrzela. Vždyť v generálce na aténské trati rok před hrami jsem skončil šestý. Šlo o okruh tak akrorát šitý na mě. I ve svěťáku jsem tehdy zajížděl solidní výsledky, bodoval. Ale výsledky domácího mistráku ohledně nominace roli nehrály. Už dřív rozhodly nominační závody v Madridu a v Belgii, a ty mně nevyšly.

Co se stalo?
Na Madrid jsem byl sice výborně nachystaný, jenže hned v prvním kole mě postihly dva pády. Nejdřív ve snaze objet pár soupeřů před sebou jsem při skoku zapíchl přední kolo do takového žlábku a už jsem letěl. Ještě jsem se rychle otřepal, jenže záhy na horizontu takového brdku jsem znovu lehl. Jestli do mě někdo strčil nebo jsem si zamknul řidítka vlastní blbostí nevím. Já si vybavuji až jak zvedám kolo a mažu dál. Docela mi to jelo, tak jsem si plánoval, že tak dvě kola před koncem ještě zkusím zaútočit. Jenže po průjezdu cílovým prostorem se ke mně vrhl Michal Pick a říká: Dobrý, máš to za sebou. Závod skončil. Jenže já to netušil. Asi jsem měl otřes mozku a hlavně jsem se potloukl.

Kvůli zranění jste pak nedokončil druhý nominační závod v belgickém Houffalize?
Jo. Měl jsem naražená, možná nalomená žebra. Bolelo to jako čert.A i když jsem nastoupil na start, tak jsem nedojel. Nešlo to. Ale asi se stalo, co mělo. S Radimem Kořínkem nakonec do Atén cestoval mladý Jarda Kulhavý. Nabral zkušenosti, které o čtyři roky později proměnil v Londýně v olympijské zlato.

TŘETÍ V AUSTRÁLII

Ale i vy se máte čím pochlubit. Třetí místo z australského Cairns bylo až do nástupu Jaroslava Kulhavého nejlepším českým výsledkem ve Světovém poháru. Jaký to byl závod?
Těžký. Trať byla vysekaná v lese, hodně úzká a všude kolem liány a mokré kořeny. Brzy po startu do toho práskl Holanďan Bart Brentjens a všechny nás nechal daleko za sebou. Takže se bojovalo 'jen' o druhé a třetí místo. O to jsem se tahal s Němcem Timo Bernerem a domácím Cadelem Evansem, pozdějším vítězem Tour de France. Timo nám v závěru trochu cukl a já jsem potom to samé udělal mladému Cadelovi. Ale dobrodružná byla už jen cesta do Austrálie. Já neuměl ani slovo anglicky a letěl jsem sám s kolem přes půl světa. Prostě paráda.

Cestování asi patřilo k příjemnějším stránkám vaší sportovní kariéry.
Podíval jsem se do míst, kam bych se asi jinak nedostal. Ať už to byla Austrálie, Japonsko, Kanada nebo třeba Guadelupe. Ale cyklistika mi toho dala víc. Třeba vytrvalost. A naučila mě, že když něco chcete a jdete si za tím, tak toho můžete dosáhnout. Ať ve sportu, nebo v životě.

RYCHLÝ KONEC

Kariéru jste však v roce 2005 ukončil poměrně rázně.
Tak to přišlo. Za tým České spořitelny jsem jezdil nějaký rok a patřil k nejzkušenějším závoďákům. Mistrák nám tehdy nevyšel, zástupci spořky k tomu měli připomínky a já si pustil pusu na špacír. Řekl jsem, že se snad zase tolik nestalo, a že jim ty medaile za rok přivezeme. A ačkoliv mě Michal Pick přesvědčoval, že se mnou dál počítá, tak mi pak oznámili, že v týmu končím. Dobrý. Jen kdyby to nepřišlo až v době, kdy už ostatní týmy měly soupisky na sezonu plný. Jo, za prostořekost se platí.

Co vy a cyklistika nyní?
Sleduju dění, závody, ale na kole se vozím už jen pro radost. S cyklisty chodím hrát hokej a s Ondrou Lukešem jezdím Radčickou rundu, sranda akci na závěr sezony, kde pokecáme a zavzpomínáme. Ono není snadný se uvést (smích). V závodních časech jsem při svý výšce 176 cenťáků vážil průměrně 74 kilo, nejmíň asi 68, a teď mám 108 kilo.

Pavel Elsnic se narodil 21. února 1969 v Mostu, ale během vojenské služby zakotvil v Plzni. Založil tu rodinu a bydlel jen kousek od známého cyklokrosového okruhu na Lochotíně, na kterém slavil třeba vítězství v závodě světové série Superprestige. Nyní už dlouho žije v Chlumčanech u Plzně a pracuje v tamní keramičce.

Cyklistická kariéra: Baník Most, Stadion Louny, RH Plzeň (1988 – 89), AŠ Mladá Boleslav (do roku 1994), Spallanzani Roma, Diamond Back Katmar, Red Bull Fort (1996 – 98), Česká spořitelna MTB (1999 - 2005).

Úspěchy – cyklokros: domácí mistrovství: Československo: 1992 (Hlinsko) zlato, amatéři, ČR – 1993 (Brno) zlato, amatéři, 1995 (Plzeň) stříbro, Open. Mistrovství světa: 1991 (Gieten, Nizozemsko) 10., 1992 (Leeds, Anglie) 7., 1993 (Corva, Itálie) 9. (vše amatéři). MTB: M ČR: 1997 (Most), 1999 (Most), 2001 (Teplice), 2004 (Moravská Třebová) vše zlato, SP: 1994 - Cairns (Austrálie) 3. místo. Superprestige: 1992/93 – Plzeň 1. místo