Závodník plzeňské Slavie VŠ, jinak inženýr ekonomie, totiž pronikl do čela žebříčku Mezinárodní triatlonové federace (ITU).

Tedy přesněji fotografie
s českým triatlonistou z jednoho dějství loňského mistrovství světa v americkém San Diegu skončila druhá v hlasování o snímek roku, které ITU pořádala.

Zvítězila fotografie Španěla Javiera Gomeze, jak finišuje pro titul mistra světa. Sledoval jste na internetových stránkách ITU průběh hlasování?
Jasně, že jsem se občas koukl, jak si stojím. Ale hlavně od chvíle, kdy moje fotka pronikla do finále, jsem burcoval kamarády, aby pro mě hlasovali (smích). Dokonce to vypadalo, že bych snad mohl
 i vyhrát. No, nakonec uspěl známější Gomez.

Na snímku ze San Diega máte hodně bojovný zarputilý výraz. V jakém momentě vás fotograf Delly Carr zachytil?
To jsem zrovna opouštěl vlny Pacifiku a polovysvlečený z neoprenu jsem se při dlouhém výběhu do depa ke kolu snažil dohnat vedoucí skupinku. Šlo o první velký závod loňské sezony a dopadl jsem v něm katastrofálně.
V hrozném vedru, kdy ve stínu bylo snad 38 stupňů a na slunci ještě víc, jsem skončil asi třiačtyřicátý.

V dalších podnicích ať už 
s puncem mistrovství světa nebo Světového poháru jste dosáhl mnohem výš. Kterých výsledků si vážíte nejvíc?
Cením si každého umístění v první dvacítce. Už proto, že za zhruba desítkou elitních triatlonistů je dalších pětadvacet třicet závodníků, kteří se perou o zbylých deset míst. Navíc kromě bodů, důležitých třeba pro nominaci na olympiádu, to přináší i nějaké finanční prémie. Čímž se srovnají náklady za účast v závodech ve většinou hodně vzdálených destinacích.

Právě v daleké Asii jste loňskou sezonu zakončil šestým místem při závodě ITU v korejském Tongyeongu. A od stupňů vítězů vás dělilo jen málo…
Asi i kousek štěstí. Ještě půl kilometru před cílem běžecké desítky jsem byl v čelní šestičlenné skupince, ale finiš mi nevyšel, ačkoliv celý závod jsem se cítil skvěle. Je to ale povzbuzení a výzva
do další práce.

Začínal jste jako plavec a k triatlonu jste přešel teprve později. Co je vaší největší motivací pro jedenáctou sezonu na triatlonové scéně? Dobře začít kvalifikaci na olympiádu v Riu nebo konečně k českému titulu
ve sprintu přidat i zlato
na olympijských distancích – 1,5 km plavání, 40 km cyklistiky
a 10 km běhu?
Láká mě obojí. Vždyť mistrovský double u nás získal zatím jen jednou, a to už před pár lety, Filip Ospalý. Jenže bude třeba také sbírat body
pro účast na olympiádě, protože po Londýně bych chtěl startovat také v Riu. Takže nejde říci, že se soustředím jen na oba domácí šampionáty, když mezitím budou určitě nějaké světové závody.

K posunu do světové špičky
v olympijském triatlonu, to chce mít vedle výborného plavání
a cyklistiky i excelentní běh. Jenže to znamená zvládnout desítku na úrovni nejlepších českých atletů.
Tak to je. Ti nejlepší uběhnou desítku v závěru triatlonu v časech kolem třiceti
a půl minuty, což u nás umí dva tři atleti. Ale já si neříkám, jaký bych měl být a snažím se zlepšovat. A povzbudí mě, když třeba v hale dokážu dvě třetiny závodu na deset kilometrů držet krok s reprezentantem Kocourkem.

V minulé sezoně vás možná víc než běžecká forma ale brzdily pády na kole. Nestálo by za to spojit se s některým z plzeňských profesionálů a absolvovat s ním pár tréninků?
Loni jsem se na kole napadal hodně. Ale nemyslím, že bych byl nějak nevyježděný, spíš šlo o chyby pramenící 
z menší koncentrace, o nesoustředěnost. Kvůli tomu jsem se potloukl při poháru v Bratislavě i potom při kritérijní Giant lize doma v Plzni. Tehdy jsem si však zlomil dvě žebra. Zraněný jsem sice ještě absolvoval triatlon v Madridu, ale pak mi doktoři zakázali se na čas hýbat. I tak se nám s trenérem Zbyškem Zemanem ještě povedlo nabrat formu. Bohužel před domácím šampionátem mě zase postihla střevní viróza. Smůla.

Kdy a kde zahájíte letošní závodní sezonu?
V březnu na Novém Zélandu. K protinožcům odletím
s čtrnáctidenním předstihem a udělám si tu takové malé soustředění v teple.

Do té doby se budete chystat jen v prochladlé Plzni?
Nestěžuji si. S plavci Slavie trénuji v bazénu na Slovanech a také si tu vždycky parádně pokecám. To beru i jako společenskou záležitost (úsměv). Běhám venku a nebo v tunelu u nového atletického areálu ve Skvrňanech. K tomu se vozím na kole, zatím na horském a většinou sám. Počasí mi docela přeje.

Když se řekne profesionální sportovec, tak si každý představí – dělá co ho baví a ještě vydělá spoustu peněz. Platí to
 i o triatlonistech?
Nevím, jak jsou na tom závodníci v zahraničí, ale za sebe mohu říci, že sice nestrádám, ale jinak většinu získaných financí, ať už od sponzorů nebo na závodech, investuji zase do triatlonu. Do letenek, soustředění a dalších nutných věcí. Ale potvrzuji, že mě triatlon pořád nesmírně baví.