„Byl jsem mile překvapen, že si po těch letech někdo vzpomněl. Vážím si toho, ale chápu to nejen jako ocenění pro sebe, ale pro všechny kamarády, kteří se mnou v Plzni ten nádherný příběh tehdy psali," reagoval na uvedení mezi sportovní legendy svého rodného města Vítovec.

„Ať už třeba Petr Čížek, Zdeněk Smíšek, Jindra Dyk, Libor Janda, Honza Pertl a další desítky nadšených lidí," doplnil muž, který v osmdesátých letech minulého století stál u kolébky českého triatlonu a atraktivnímu spojení tří odvětví, plavání, cyklistiky a běhu potom prorazil cestu do světa.

„Triatlon rozhýbal Plzeň i zbytek světa. Stal se z něj fenomén," konstatoval šedesátiletý matador.

V Plzni rozjel Vítovec legendárního Železného muže, první triatlon u nás s přesně danými pravidly. Inicioval založení Evropské triatlonové unie a podílel se na vzniku té světové.

K pořádání triatlonu na distanci 222 kilometrů vás vyburcovala zmínka v novinách. Čím vás uchvátila?
Jezdili jsme na kole, běhali i plavali a zprávička o spojení těchto sportů mě zasáhla jako blesk a postupně nadchla i další kluky. Byli jsme mladí, chtěli jsme zkusit něco nového a otestovat, co vydržíme.

Opravdu všichni na váš nápad reagovali příznivě?
Vesměs. Kamarádi nadšeně souhlasili. Pochopení jsme našli i ve Škodovce, kde jsem pracoval, takže záhy se začaly rodit propozice a délka tratí – dva kilometry plavání, dvě stě kilometrů na kole a na závěr dvacet kilometrů běhu, to vše během 24 hodin.

Jak jste se na první ročník Železného muže, který se konal 13. června 1981, chystal?
Kromě organizačních starostí, které bylo třeba vyřešit, jsem pracoval na své kondici. Pamatuji si třeba, že 6. října 1980 jsem poprvé v životě jel dvě stě kilometrů na kole v kuse (úsměv). A když jsem dojel, byla tam ještě rezerva. Což ukazovalo, že chystaný triatlon by neměl být pro trénované borce problémem.

Premiéru akce přesto obestírala otázka kolik a zda vůbec někdo tak dlouhý závod dokončí.
To je pravda. Účastníci a my s nimi jsme šli do neznáma. Čelili jsme kritice, že hazardujeme se zdravím, ale zájem o účast byl obrovský. Během pár týdnů od vyhlášení se nám sešlo na 350 přihlášek, z nichž jsme 120 vybrali. Nakonec startovalo 112 borců a jen pět se nedostalo do cíle. Třem z nich se ale rozpadlo kolo. Úbytky na váze se pohybovaly od čtyř do osmi kilogramů. To měl Honza Modračka, ale třeba Pepa Doule byl v plusu o tři kila.

Možná proto, že v průběhu triatlonu bylo možné jít třeba
na oběd…
Ano, nešlo o závod v pravém slova smyslu, ale o to dokončit extrémní tratě. Startovalo se v Plzni u bývalého Výstaviště, dnešní Plazzy, a cíl byl na Butově u přehrady Hracholusky. Tam se dojelo na kole, po pauze následovalo plavání, zbytek cyklistiky a běh. Čas strávený na trati se zaznamenával škodováckými píchačkami, mechanickým přístrojem k označení příchodu a odchodu z práce. Každý z účastníků měl na krku zavěšenou registrační kartu. Všeobecně vládla přátelská atmosféra, která provázela ještě druhý ročník Železného muže, ale od třetího to už byl regulérní závod.

Uchvácen triatlonem jste od prvopočátků věřil, že se nový sport prosadí do programu olympiády. Jak jste si užíval bronz Jana Řehuly při premiéře v Sydney?
Pro mě to byla obrovská satisfakce. Ta myšlenka se zdála příliš neskutečnou, ale v roce 2000 se stala realitou. A v v Sydney šlo o dvojnásobnou radost. Triatlon se stal olympijským sportem a premiérovou medaili vybojoval kluk z Plzně. Byl jsem hrdý i dojatý. Triatlonová unie nyní sdružuje přes 150 zemí napříč kontinenty a přitom od prvních krůčků uteklo něco přes třicet let. Jsem rád, že jsem u toho mohl být.