Rodáka z Chodova u Karlových Varů a devátého mužez mistrovství světa 2011na havajském ostrově Maui do Plzně přitáhl Jan Řehula.
„Honza je borec, který po skončení své závodní kariéry dělá pro triatlon hodně. Snaží se mu cosi vrátit a i kvůli tomu budu v Plzni závodit. Navíc mám volněji, protože zahraniční starty v Belgii a ve Finsku mě čekají až další víkendy. Rozhodně chci předvést dobrý výkon,“ vzkázal fanouškům sedmatřicetiletý reprezentant.

S Janem Řehulou jste se utkával v olympijském triatlonu. Jak na vzájemné souboje z přelomu tisíciletí vzpomínáte?
Honza byl v té době daleko před námi, takže těžko mohu mluvit o vzájemných soubojích. V mnoha oblastech byl průkopníkem. Nebál se třeba vyrazit do světa, když cítil, že se tím přiblíží své vizi o velkém výsledku. O to víc si cením, že mě před léty vzal jako jako tréninkového sparringpartnera do Austrálie. Hodně mi tím pomohl a otevřel oči.

V čem nejvíc?
Honza mě vtáhl do úplně jiného světa. Měl jsem ideální tréninkové podmínky, ale soupeřů nebylo dvacet, třicet jako u nás, ale třeba tisíc. Mohl jsem trénovat s tehdejší světovou hvězdou McCormackem, ale zároveň jsem viděl, kolik mi na něj schází. To hned změníte pohled na věc. Rychle se dozvíte, zda má cenu uvažovat o další kariéře, nebo se raději poohlédnout po uplatnění v jiné oblasti.

Vy jste u profesionálního sportu zůstal, jen jste přesedlal na Xterru. Čím vás terénní triatlon chytil?
To má několik aspektů. Když jsem začínal, tak se v krátkém později olympijském triatlonu jezdilo na kole bez háku. Tedy každý za své. Ale pak se pravidlo zrušilo, jezdí se ve velkých balících, čímž se zvýraznil můj plavecký handicap. Ztrátu z plavání jsem na většinou rovinatých tratích už neměl šanci smazat. V terénu je to jiné a navíc mám rád přírodu, takže ten přechod byl logický. Mění se destinace a často se závodí v místech, kam se běžný smrtelník nemá šanci dostat. Třeba v národních parcích. I proto se z Xterry stala moje srdeční záležitost.

I když říkáte, že vaší největší motivací je triatlon sám o sobě, podstatné jsou i úspěchy. Nebo ne?
To ano. Umožňují mi dělat to, co mám rád. Za každým úspěchem je však třeba vidět obrovské úsilí, ale také porážky a nezdary. A bez toho, aniž byste měli daný sport rádi, se to dělat nedá.

Co se vám vybaví při vzpomínce na deváté místo ze světového šampionátu na Havaji?
Nesmírné vedro, pro Evropana těžko představitelnou vlhkost, dřinu a dobrý konec. Umístění v top ten si nesmírně cením, zvlášť když jsem při tom porazil i legendárního cyklistu Lance Armstronga (úsměv), ale na druhé straně není to vítězství.

Máte start na Maui zařazenmezi vrcholy letošní sezony?
Mám to v hlavě, ale rozhodnutý nejsem. Nechávám to otevřené. Na Maui jsem závodil sedmkrát a vím, jak těžké je dobře se připravit. Navíc nejde zrovna o lacinou záležitost a devátý jsem tu už byl. A i když věřím, že můžu dosáhnout ještě lepšího výsledku, cesta k němu by byla tvrdá. Neplatí, že když přidáte v tréninku, tak příště budete automaticky pátý, třetí. Každým rokem přibude deset patnáct kluků, kteří stojí o to samé.