Kliknutím zvětšíteNa oslavy 70. let TK Slavie Plzeň dorazil vítěz Davisova poháru z Itálie, kde trvale žije. „Je to nádherné místo pro život. Ideální pro moji mentalitu,“ vyprávěl Tomáš Šmíd novinářům.
Musel jste přemýšlet, jestli se po letech vydáte do Plzně?
Mně to oznámil Jirka Šourek, můj dlouholetý kamarád, jako malí jsme spolu v Plzni často hrávali. Hned jsem řekl, že mi stačí jen říci datum a přiletím. Pro mě je to pocta. Naposledy jsem byl na kurtech Slavie ještě s mým tatínkem, když byl naživu. Jedenáct let je po smrti…
Co se vám ještě vybavilo?
Mám hezké vzpomínky. Když jsem chodil do školy, ještě jsme bydleli na Slovanech, sedl jsem na tramvaj, jel přes celé město na Bory a byl tři hodiny na tenise. Pak jsem se vracel domů. Až později jsme se přestěhovali blíže, tady jsem strávil mládí. V osmnácti letech jsem odešel do Prahy. Ale vybaví se mi turnaje Ex Plzeň, liga.
Video se tehdy ještě nepoužívalo, jak jste se tenis učili?
S rodiči jsme jeli třeba do Říma se podívat, abych viděl velké hráče. Ale možnosti byly úplně jiné než dneska.
Měl jste nějaký vzor? Kdo vás přivedl k tenisu?
To nebyl vzor, ale motivace. Že se můžete dostat na západ, vidět, jak tam lidi žijí, jak hrají tenis, načichnout k tomu. To byla naše největší motivace. Díky Honzovi Kodešovi a jeho vítězství ve Wimbledonu jsme později měli trochu víc proklestěnou cestičku. Byli jsme polostatutární hráči a mohli jsme jezdit po světě. Nám, pár vyvoleným, kteří tenis hráli dobře, tu cestičku umetl.
Tenisový klub Slavia Plzeň slaví letos 70. výroční založení, z Itálie dorazil i legendární Tomáš Šmíd, vítěz Davisova poháru z roku 1980.
Přineslo to i nějaký problém při cestách do zahraničí?
S Ivanem Lendlem jsme měli trvalou výjezdní doložku, přesáhli jsme termín asi o měsíc. Ivan mi povídá: Hele, přepiš to na tom papíru, ty máš pěkné písmo. Tak jsem přepsal datum, jenže na Rozvadově nás stejně zastavili a vytáhli z auta. Asi měli někde kopii, takže nás drželi na celnici, volali do Prahy. Musel zasáhnout až tehdejší šéf ČSTV Antonín Himl, naštěstí všechno uhladil.
Nikdy vás nenapadlo, že byste zůstal v cizině?
Jednou k tomu bylo blízko. Dědeček z maminčiny strany žil čtyřicet let v Americe, zpočátku mě finančně podporoval. Na hranicích nás neustále prohlíželi a šacovali, jestli nevozím nějaké letáky. Tak zašel můj táta za kádrovákem na ČSTV a řekl mu: Ještě jednou mého syna budete na hranicích takhle šikanovat, už se sem nevrátí. Nevím, jak to dokázal, ale pak už jsem problémy neměl.
Asi bylo těžko pochopitelné, že vaší motivací bylo hlavně hrát tenis s nejlepšími?
Přinášelo to různé příhody. Hrál jsem Orange Bowl se Standou Birnerem a tam jsem se sešel s dědečkem, který za mnou přiletěl z New Yorku. Když jsem se vrátil, tak na tehdejším gymnáziu Odborářů, kde jsem studoval, hlásili ať se okamžitě dostavím do ředitelny. Tam jsem měl pozvánku na StB a tam se ptali, jak to, že jsem nenahlásil setkání s dědečkem v Americe. Neuvěřitelné, jak se to vůbec mohli dozvědět. Ale nějak jsem se vymluvil.
Orange Bowl byl juniorský turnaj, který jste jednou vyhrál, že?
Byl jsem ve finále. Po mně ho vyhrál Ivan Lendl, Yannick Noah a další hráči, kteří to později dotáhli do světové špičky. Úspěch tam byl první signál, že člověk hraje docela slušně. Dalším významným byl podobný turnaj v Itálii, ten se mi povedlo vyhrát. Dřív měl i Ex Plzeň větší prestiž, zahrála si tady spousta budoucích hvězd.
Čeho si nejvíc ceníte?
Na konci kariéry berete jako barometr, kolik jste vyhrál Grand Slamů, jestli jste vyhrál Davis Cup a kolik turnajů ATP. Davis Cup jsem vyhrál, na všech čtyřech grand-slamech jsem byl ve čtvrtfinále a debla dvakrát vyhrál. Na ATP jsem v singlu vyhrál devět turnajů a osmnáctkrát ve finále. V deblu 54 vítězství a ještě asi osm finálových účastí. To je docela dost…
Jak to, že jste zvládal hrát na špičkové úrovni dvouhru i čtyřhru?
Dnes se to skoro neděje, až se musím smát. Já jsem třeba na turnaji ve čtvrtfinále porazil v pěti setech Jimmyho Ariase, byla dvě hodiny pauza a pak jsem z Johnem Fitzgeraldem hrál debla. Teď debla hráči z absolutní špičky skoro nehrají, za nás to bylo normální – McEnroe, Wilander, Edberg, kromě Borga skoro všichni.
Můžete říct, že jste byl s někým z nich kamarád?
Je těžké najít kamaráda, když je to konkurence, jde o velké peníze. Ale se spoustou hráčů jsem vycházel dobře. John (Fitzgerald) byl výborný parťák, rozuměl jsem si i s Matsem Wilanderem, to je sympaťák. Já si dokázal ve světě poradit. V každém městě jsem měl nějaký kontakt, tak se žilo. (úsměv) Dneska mě fascinuje, že má každý hráč okolo sebe tým šesti sedmi lidí. Společně chodí na večeře, po městě, skoro se k nim nedostanete. My jsme se potkávali i mimo kurt daleko častěji, vycházeli jsme mezi sebou dobře. Ale chápu to. Tenis je dneska jinde, nikdo nechce soupeře nechat nahlédnout do karet.
Tenisový klub Slavia Plzeň slaví letos 70. výroční založení, z Itálie dorazil i legendární Tomáš Šmíd, vítěz Davisova poháru z roku 1980.
Sledujete tenis intenzivně?
V televizi se rád podívám, do toho mi většinou zavolá nějaký italský novinář a ptá se na názor. Teď na US Open jsem tipoval finále Djokovič – Alcaraz a říkal, že může překvapit Medveděv, možná Sinner. A když se ptal na ženský, řekl jsem mu, ať si všechna jména hodí do klobouku a vybere si, protože vyhrát může jakákoliv. Ono to tak je. Když Britka Raducanuová před dvěma lety vyhrála US Open a ptali se jí, jaký byl nejtěžší zápas, řekla druhé kolo kvalifikace.
Je někdo ze současné špičky hráčem podle vašeho gusta?
Mně se líbil Federer, i když málo chodil na síť. Na koho bych si koupil lístek? Asi na Australana Kyrgiose. Blázen, ale zajímavý hráč. Jinak mi přijde, že hodně hráčů hraje stejně. Ne jako za nás. Gerulaitis, Noah, Connors, McEnroe, Borg… Každý měl jiný styl. Teď je to podobné, já tomu říkám ping-pong ze zadní čáry. Dlouhé výměny, pak to někdo zkazí. Aby chodili často na síť, se děje málo. Ale rány mají jako blázni.
Jak vzpomínáte na vítězství v Davisově poháru 1980?
Většině lidí se vybaví, jak jsme ve finále porazili doma Itálii. Ale málokdo si uvědomuje, že jsme v semifinále vyhráli v Argentině, která měla Vilase a Clerca (hráči první desítky světa – pozn. aut.) Já si předtím ve finále ve Vídni zvrtnul kotník, nemohl jsem hrát. Ivan Lendl poprvé v kariéře porazil Vilase, ale Pavel Složil pak prohrál s Clercem a nehrající kapitán Antonín Bolardt chtěl, aby čtyřhru hráli Lendl se Složilem. Ale Ivan si postavil hlavu a řekl, že i se mnou na jedné noze je porazíme. (úsměv) Vyhráli jsme třikrát 6:4, Lendl druhý den porazil Clerca a bylo hotovo.
A pak přišla Itálie a váš slavný obrat s Adriano Pannattou?
Pěkné vzpomínky. Ale i na další zápasy. Hráli jsme v Paraguay, v Indii… Tam to bylo něco.
Povídejte…
Přijeli jsme do Kalkaty, bydleli jsme v hotelu a za ním byla veliká louka, kde jsme trénovali. Dáte servis a míček letěl třicet metrů. Já si říkal, že tady se nedá hrát. Oni ať prý se nestaráme. Najednou tam naběhlo snad pět tisíc indických dělníků a z bambusu začali stavět centrální kurt. Za čtyři dny udělali stadion pro deset tisíc diváků. A my tam vyhráli. V Asuncionu v Paraguay jsme zase s Ivanem hráli na parketách, na tom se nedalo zabrzdit. Zkoušeli jsme plivat pod nohy, měnili tenisky, nic nepomáhalo. To byly šachy.
Hodně vzpomínáte na Ivana Lendla, se kterým prý nebylo jednoduché vyjít…
My jsme vycházeli dobře. Je svůj, hodně zvláštní, ale vycházíme spolu dobře.
Jste stále ještě v kontaktu?
Psal mi zrovna nedávno, když jsem byl po operaci prostaty, jak se cítím. On žije na Floridě, kousek od Ponte Vedra. Bydlí tam i Gotfried, Dibbs a další bývalí tenisté, je tam věkový průměr 80 let. Říkal jsem, že až budou chtít, abych skočil do rakve, zajedu do Ponte Vedra, tam mě jen zaklapnou a bude. (úsměv)
Zatím ale žijete v Itálii, proč jste si ji tak zamiloval?
Mají rádi sport. Díval jsem se na fotbal Itálie proti Ukrajině, bylo tam 80 tisíc diváků. Když tam ve sportu někdo něco dosáhne, už ho stále uznávají. Když k tomu připočtete krásné počasí, dobré jídlo, je to nádherné místo na žití. Na moji mentalitu dobrá země. Kdyby mi někdo nabídl Německo nebo Francii, řeknu ne.
A co Česko?
No, je tady hezky, ale už tady znám málo lidí. Přijedu do Prahy, kde znám Honzu Kodeše, ale taky je o deset let starší. Mám tam kamaráda Milana Poláka, s tím si zahraji tenis, bydlí v Roztokách. Pak jedu za mámou do Plzně a zase odletím.
Český tenis sledujete, co říkáte na to, že máme tolik hráček ve světové špičce?
K ženskému tenisu mám trochu specifický vztah, ale klobouk dolů před holkama. Je to fenomén. Kdyby mi někdo řekl, že Vondroušová vyhraje Wimbledon… To, že je ve špičce tolik skvělých českých holek, to je úžasná reklama pro náš tenis.
Tenisový klub Slavia Plzeň slaví letos 70. výroční založení, z Itálie dorazil i legendární Tomáš Šmíd, vítěz Davisova poháru z roku 1980.
A co muži?
Snad ten Menšík bude dobrej. Myslel jsem, že Lehečka bude lepší, ale má takovou nezajímavou hru, na mě až mdlou. Možná ještě potřebují čas, vyhrát se. Ale nikdo vám nedá nic zadarmo.
Máte vysvětlení, proč se ženám daří víc?
Já u ženských fakt nevím. V Itálii jsem měl na starosti také mladé hráčky. A kdyby mi tehdy někdo řekl, že Francesca Schiavoneová vyhraje Rolland Garros, odpovím mu, že je asi ožralý. A Flavia Pennettaová vyhrála US Open!
Na závěr to trochu odlehčím. Dáte si jako Plzeňák raději pivko nebo vínko?
Víno. I to patří k Itálii. Bílé k rybě, k masu červené.
12
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
