Roman Kreuziger je na chvíli zase zpátky doma v Plzni. V nohách má ardenskou trojkorunu klasik.

Devětadvacetiletý profesionál skončil dvanáctý na Amstel Gold Race, jedenáctý na Valonském šípu a na Lutychu sedmý, když počtvrté ze sedmi startů na nejstarší klasice pronikl do Top Ten (nejlépe dojel v roce 2011 na čtvrté příčce, loni skončil pátý a předloni sedmý).

„Chybí tomu sice výraznější výsledek, ale přesvědčil jsem se, že jsem schopný bojovat o vítězství," bilancoval po návratu Kreuziger.

Největší ambice si jezdec stáje Tinkoff dělal právě na Lutychu. Ve 102. ročníku závodu byl také hodně vidět a ani tentokrát nechyběl mezi nejlepšími. Na vítězného Poelse nakonec ztratil 12 sekund a do cíle přivedl první větší balík jezdců s favority. Až za zády českého reprezentanta skončili po 253 kilometrech martýria v drsných podmínkách borci jako Rodríguez či trojnásobný vítěz Lutychu Valverde. Přesto Kreuziger spokojený nebyl.

Ke klasice mezi Lutychem a Bastogne jste se upínal, takže je ve vás stále zklamání?
Stejné, jako v cíli. Byl jsem připravený, na Lutychu nejlíp. Jenže v závěru na nově zařazeném kopci po kostkách jsem první půlku nenašel správný rytmus, ztratil jsem spoustu pozic
a nebyl jsem schopný reagovat na nástup Albasiniho a dalších tří kluků. Ve chvíli, kdy jsem se začal rozjíždět, tak už byli pryč. Škoda, rozhodně bylo na víc.

Ve chvíli, kdy čtveřice jezdců s vítězem Poelsem unikala, jste ještě živil naději?
Do cíle chyběly zhruha tři kilometry, takže jsem doufal, že je ještě sjedeme. Jenže jak Kaťuša, tak Movistar, které měly vpředu víc lidí, na to rezignovaly. Dopředu vystřelovali jednotlivci a moc už nešlo závod kontrolovat.

Vy jste navíc asi 25 kilometrů před cílem přišel o podporu stájového kolegy Rafala Majky, jehož vyřadil pád. Vpředu s vámi byl ale Michael Valgren. Nemohl vám pomoci víc?
To se může zdát možná od televize, ale po 253 kilometrech v hnusném počasí, kdy se střídal déšt, sníh i kroupy, těžko soudit. Michael udělal obrovský skok a jeho druhé místo na Amstelu je skvělé. A kdyby měl síly, tak by na vrcholu toho kopce tempo určitě potáhl. Ale i další lídři měli kolem sebe lidi, kteří toho v daný moment měli plné zuby a nedokázali jim pomoci.

Zmínil jste slotu, v níž se závod odehrával. Zažil jste někdy horší počasí?
Asi ne. Tohle byl hodně těžký závod také proto, že i s přesunem na start trvá skoro sedm hodin. A když do toho prší, sněží a teplota se motá kolem nuly, tak to není rozhodně příjemné.

O vás se ví, že máte raději teplo. Jak jste se s nepřízní počasí vyrovnával?
Už od Amstelu bylo zřejmé, že Lutych se pojede v zimě, takže jsem byl psychicky připravený. 
V týmu máme kvalitní věci, takže nebyl problém se dobře obléci. Během závodu jsem převlékal jednou bundu a jednou rukavice. Víckrát nebylo třeba k týmovému autu jezdit.

Do cíle jste ale dojížděl v téměř letním oblečení. Pro laika něco nepředstavitelného.
Jsme zvyklí. Svaly jsou sice v zimě ztuhlejší, s více vrstvami oblečení nejste tak obratný, ale jinak se závodí normálně. My jsme navíc na Lutychu využívali pomoci našeho Dream teamu, což jsou belgičtí fanoušci, kteří s týmem dlouho spolupracují. Byli u trati a každých patnáct dvacet kilometrů jsme tak měli k dispozici teplý čaj a gely.

Další vrchol sezony přijde na Tour de France. Co vás do té doby čeká?
Nyní pár dní odpočinku a následně trénink někde v teple. A jestliže před klasikami jsem se věnoval hlavně kratším strmějším kopcům, teď začnu jezdit delší stoupání.

Platí dál, že nejbližší závod absolvujete až při červnových etapách Kolem Švýcarska jako lídr týmu Tinkoff?
Ano. Švýcarsko bych měl jet na sebe, ale je to všechno ještě strašně daleko. Víc se uvidí po Giru.