Premiéru v etapovém závodě Cape Pioneer Trek si plzeňský vytrvalec osladil hned třetím místem.

Kozák se na stupně vítězů vmáčkl mezi domácí matadory. Až čtvrtý skončil obhájce loňského vítězství Darren Lill. „Byl z nás nejlepší, ale hned v první etapě chytil velké manko, a i když ho potom stahoval, na bronz nedosáhl," vyprávěl dvaačtyřicetiletý jezdec týmu Focus Rapiro.

Šestidenní podnik v okolí městečka Oudtshoorn asi 400 kilometrů východně od Kapského Města je následovníkem slavnějšího závodu Cape Epic.

V cestě za medailí musel Kozák zvládnout 550 kilometrů v horách a 11 660 metrů převýšení. „Závod byl o málo kratší, ale převýšení sedí," usmíval se biker.

Na Cape Pioneer Trek se úřadující český šampion ve čtyřiadvacetihodinovce vydal společně s dalším Plzeňanem Ondřejem Krejčíkem. Ten skončil celkově sedmnáctý.

Co vás přimělo vyměnit boj
o světový titul v Austrálii
za africké dobrodružství?
Zranění z jara. Při tréninku mě srazilo auto a pochroumaná noha se stále ozývá. A než cestovat přes půl světa a být potom pátý nebo desátý, to jsem nechtěl. Navíc v Austrálii jsem předtím dvakrát jel známou Crocodille Trophy a v Africe jsem ještě nezávodil.

Na vrcholný výkon při čtyřiadvacetihodinovce jste se necítil a na těžký etapový podnik ano?
Věděl jsem, že noha vydrží dvě stě kilometrů v kuse, osm hodin jízdy v terénu a pak teprve začne zlobit. Cuká mi
v ní, otéká a potřebuje pauzu. Přes noc trable pominou a jede se dál.

V jakém terénu se Cape Pioneer Trek odehrává?
V neuvěřitelně krásné a pusté přírodě. Sice jednotlivé etapy vedou z osady do osady, ale po trase nepotkáte téměř živáčka. Trať však byla perfektně značena, takže bloudění nehrozilo. A terén? Ten byl nesmírně různorodý a těžký. Užili jsme si prašných cest, kamenité pasáže nahoru dolů po velkých kamenech, ale i téměř neprostupného bahna. Závod v kategorii jednotlivců také z devadesátky účastníků dokončila sotva třetina.

Kde se na trase vzalo bahno? Na jihu Afriky přece pomalu začne léto.
Před závodem bylo nádherně. Slunce hnalo teploty ke čtyřicítce, jenže druhý den se ochladilo a lilo jako z konve. Intenzita deště překvapila
i domácí. Na cestě se vytvořila vrstva lepivé neprostupné kaše. Kola se přestávala točit a bahno nešlo dostat dolů.
Ani klacek, který jsem vozil
v kapse dresu, nepomáhal. Závodní pole se rozdrobilo. Chvíli jsme šli, pak zase zkusili jet a tak pořád dokola. Přitom mělo jít o lehčí etapu. Když jsem dorazil do cíle, tak tam bylo málo kol a pořadatelé mě poklepávali po ramenou. Super, říkali. Mezi jednotlivci jsem skončil druhý.

Druhý jste byl ještě po druhé etapě, co vás potom odsunulo na třetí příčku?
S Ondrou jsme ten závod jeli bez týmového zajištění
a vezli si jen to nejnutnější. Dvě duše a nějaké nářadí.
A v technicky náročných pasážích jsme museli šetřit kolo, zatímco soupeři mohli víc riskovat, když věděli, že pod kopcem nebo na občerstvovačce na ně čeká servis s náhradním materiálem. Jeden 
z domácích borců mě tak předstihl a já byl nakonec rád, že jsem závod vůbec dojel.

Ozvala se zraněná noha?
Ta se ozývala průběžně, ale větší problém jsem měl s kolem. Kámen, co se zapříčil 
v rámu mi poškodil závěs pérování a hrozilo, že poslední etapu nedojedu. Klika škrtala o rám, dalo se jet jen na velký převodník a pouze v sedle. Ale kluci, co jeli soutěž dvojic, projevili solidaritu, vzali mě do háku a dotáhli do cíle.

Takže jste slavil zisk bronzu
i finanční odměny?
No hřálo mě hlavně třetí místo. Pořadatelé nám totiž na stupních vítězů jen potřásli rukou s odkazem na pravidla závodu. V těch stojí, že příslušná finanční prémie bude na adresu jezdce odeslána během dvou tří týdnů. Podle toho, jak dopadne dopingová zkouška. Tak se těším.