Do karet jí hrálo také domácí prostředí nového stadionu ve Skvrňanech.

Ale osud byl proti. Velká česká naděje překážkářské čtvrtky na šampionátu v Plzni nestartovala, nedovolilo jí to zranění nártu.
„Moc mě to mrzí. Veškerou přípravu jsem absolvovala, ale hned na prvních závodech v Ostravě na extralize družstev se mi vrátilo zranění," vysvětluje devatenáctiletá Jana Reissová.

„Závod se mi vůbec nepovedl, poprvé v životě jsem naběhla na první překážku na druhou nohu. Po doběhu jsem nemohla ani došlápnout. Hrozně mě bolel nárt, tak jsem si řekla, že by to asi chtělo stoprocentně doléčit a neběhat. I doktoři mě varovali, že kdybych dál běhala, že by z toho mohla být únavová zlomenina," říká Reissová.

Kdy tyhle vaše zdravotní lapálie začaly?
V minulém roce před halovou sezonou. Bude to skoro rok, co jsem pořádně nezávodila. Ale na druhou stranu jsem si stihla vyřídit jiné věci. Udělala jsem testy do Ameriky a mám za sebou všechno papírování s tím spojené.

Takže opouštíte českou atletickou scénu?
Dostala jsem nabídku na studium a plné stipendium na univerzitě poblíž Atlanty. Řekla jsem si, že to je skvělá příležitost vyzkoušet něco nového. Plánuji tam být rok, potom se nejspíš vrátím studovat do Prahy a budu závodit za nějaký pražský klub.

Takže v barvách Škodovky už vás závodit neuvidíme?
To není jisté. Uvidíme, jak půjde skloubit trénink se školou. Kdybych měla dobrý rozvrh, tak bych možná zůstala běhat za Plzeň a trenéři Michal Černý a Vladimír Bartůněk by za mnou občas přijeli do Prahy. Když to ale časově neklapne, tak si budu muset vybrat nějaký tým v Praze.

Už víte, jaký pražský klub byste chtěla reprezentovat?
To zatím nevím, o tom jsem ještě nepřemýšlela.

Jak jste na tom s angličtinou?
Musím říci, že angličtina mi nikdy nedělala problémy. Rodiče mě dali už jako malou na americkou soukromou základní školu, takže angličtinu ovládám hodně dobře.

Kdy odlétáte?
Letenku ještě koupenou nemám, ale 17. srpna začíná škola.

Jaká máte očekávání? Co vás v Americe čeká?
Opravdu nevím, to bude překvapení i pro mě. Patrně budu trénovat jako tady pětkrát týdně, ale americký trenér mě varoval, že to pro mě bude asi velká změna, že tréninky jsou tam úplně jiné než v Evropě. Prakticky pořád dřou, cítí se zatuhlí a veškerou přípravu směrují jen k hlavním šampionátům.

Co budete v Americe studovat?
Vybrala jsem si biochemii, protože mě chemie baví.

A existuje možnost, že v Americe zakotvíte natrvalo?
To záleží na tom, jak tam budu spokojená a také na tom, jak budu běhat. Teď jsem ale rozhodnutá, že tam poletím jen na rok. Vyzkoušet si, jaké to tam je, trošku se osamostatnit a také rozvinout angličtinu. Potom se ale chci vrátit do Čech, mám to tady ráda a mám tady spoustu lidí, na kterých mi záleží.

Vaším dlouholetým přítelem je rovněž běžec plzeňské Škodovky Miroslav Altman. Jak on bere váš odlet?
Samozřejmě moc nadšený nebyl, ale já věřím, že to spolu zvládneme. Říkal, že na mě počká, tak snad jo.