Předsedkyní České triatlonové asociace byla zvolena Lenka Kovářová, která se na mezinárodní scéně prosadila už pod dívčím jménem Radová. A novým trenérem triatlonové reprezentace se stal Jan Řehula, bronzový medailista z olympijských her v Sydney v roce 2000.

„Trénovat národní tým je vždy pocta a tak to vnímám," řekl po své inauguraci triatlonový bohatýr, který se domů vrátil po letech prožitých převážně v zahraničí.

„Prvního listopadu jsem přiletěl, osmého jsem byl oficiálně jmenován a s reprezentací jsme zvládli už dvě soustředění," hlásil Řehula.

Přípravné kempy uspořádal na Šumavě a nedávno v Plzni, kde dlouho žil a znovu žije. „Pendluji mezi Plzní a Prahou," upřesnil jednačtyřicetiletý matador.

Jeho osud by vydal na knížku. Zažil vzestupy i pády, euforii z olympijského bronzu, ale také boj o život.

Nikdy se však nevzdal a dál šel svou cestou. Tou se konečně vydává i nyní.

„Triatlon udělal ohromný krok kupředu a my stíháme rozjetý vlak," prohlásil při nástupu do funkce Řehula.

„Výkonnost reprezentantů je ve srovnání s dobou, kdy jsme se doma prali o prvenství s Tomášem Kočařem, Martinem Krňávkem a Filipem Ospalým, nižší. Světlou výjimkou je snad jen Vendula Frintová," podotkl nový trenér národního týmu.

Není to risk přijmout nyní post reprezentačního trenéra?
Mám rád výzvy a tahle je pro mě zvlášť lákavá. Trenérská práce mě baví, něco jsem se naučil a domů mě to po těch letech venku také táhlo. Navíc znám lidi, kteří nyní stojí v čele asociace a snaží se český triatlon pozdvihnout. A v tom jim chci být nápomocen.

Jak se oproti době, kdy jste byl na vrcholu závodní kariéry, změnil triatlon?
Ten posun je obrovský
a dotýká se všech tří disciplín. Zvlášť cyklistika už dávno není jen mezihrou mezi plaváním a během. Jezdí se rychle, útočí se a po čtyřiceti kilometrech vám musí zbýt ještě síly, abyste v maximální rychlosti odběhli i závěrečnou desítku. Zní to divoce, ale lze se na to připravit.

Jste známý svou náročností. Jsou takové i vaše cíle u reprezentace?
Já bych ani nechtěl vychovávat závodníky schopné uspět jen doma, ale chci pracovat s triatlonisty, kteří se jednou dokážou prosadit 
na světových podnicích. Samozřejmě se to nestane hned.

Za jak dlouho by podle vás mohl obrat k lepšímu nastat?
V plánu je do dvou let dosáhnout výrazného výsledku na mistrovství Evropy a do šesti let s výhledem na olympiádu 2020 i na světové scéně.

Je to reálný cíl?
Věřím, že je. Od závodníků to ale bude vyžadovat maximální zaujetí a nasazení v tréninku, snahu být co nejlepší. To je recept. Viděl jsem, že my často jdeme do zahraničních závodů předem poraženi, závodíme pasivně. I to chci změnit. A přispět také k větší efektivitě tréninků. K tomu je nutná rehabilitace, lékařská
a dietologická podpora. Centrum, které by tohle zajišťovalo, vzniká v Praze.

Má tuzemský triatlon vůbec potenciál na dosažení vytčených met?
To má. Mezi dětmi se rozběhl program na vyhledávání talentů a v mládežnických kategoriích, juniory konče, máme závodníky na evropské úrovni. Jen je třeba tyhle talenty dovést až mezi elitu.

Organizujete reprezentační srazy, aktivně řídíte tréninky. Jak na to reagovali závodníci a jejich osobní trenéři?
Zatím jsem se s žádnou negativní reakcí nesetkal. Já nejsem spasitel, jen mám nějakou svou vizi. V Česku je řada skvělých trenérů, expertů a dalších specialistů a jde jen o to, jak jich využít.

Teď jste měl v Plzni dvacítku reprezentantů jak z výběru
 do 23 let, tak z elitního týmu. Přijali vaši filozofii?
Šlo o širší kádr, tak aby si co nejvíce adeptů na reprezentační triko vyzkoušelo, 
co od nich budu požadovat
a vzájemně jsme se poznali. Obojí se povedlo. V nároďáku bych chtěl sice navodit konkurenční prostředí, ale zároveň týmový duch. Přát si úspěch navzájem a spojit síly.

Cyklisté létají v zimě na Mallorku, atleti na jih Afriky. Co čeká v chladných měsících triatlonisty?
Ve Španělsku poblíž Benidormu se nám podařilo zajistit dlouhodobě kvalitní zázemí, kde by se měli vystřídat reprezentanti všech kategorií. Eliťáci navíc odtud poletí k prvnímu závodu Světové série, který se koná začátkem března v Abú Dhabí.

Příští rok bude klíčový pro účast na olympiádě v Riu 2016, kam se kvalifikuje jen padesát triatlonistů, mužů i žen. Jak si stojí šance českých reprezentantů?
Vendule Frintové by start 
v Riu neměl utéct, z mužů se lehce pod čarou postupu drží Plzeňák Přéma Švarc. Ale ten stejně jako Honza Čelůstka, Tomáš Svoboda i Petra Kuříková budou muset o účast ještě tvrdě bojovat.

Co vaši synové, věnují se triatlonu?
Sportují od malička, a jak patnáctiletého Jakuba, tak dvanáctiletého Šimona triatlon chytil. Ten nejmladší sedmiletý Honza zatím nejraději jezdí na kole a potápí se. Já ale nijak netlačím na pilu, Kluky podporuji je, ale rozhodnutí, zda se vydají na sportovní dráhu, bude jen
na nich.

Jan Řehula

Narodil se 15. listopadu 1973 v Chebu, ale záhy se přestěhoval do Plzně. Ke sportu ho vedli rodiče, a přes plavání se nakonec dostal k triatlonu. Postupně se vypracoval v závodníka světové extratřídy, což potvrdil v roce 2000 ziskem bronzu při olympijské premiéře triatlonu v australském Sydney. Následně ale utrpěl vážné zranění
a na další olympiádě v Aténách chyběl. I poté jeho slibnou kariéru ovlivňovala zranění, ale na světové úrovni dokázal závodit ještě v sedmatřiceti letech, kdy startoval na dlouhých tratích. Po absolvování gymnázia vystudoval angličtinu a tělesnou výchovu na Západočeské univerzitě. Poté vyučoval angličtinu, pracoval jako sportovní instruktor a osobní trenér mladých talentů triatlonu, v letech 2005 až 2011 působil jako trenér korejského národního týmu, od roku 2011 vedl v Austrálii mládežnické výběry. Nedávno se stal hlavním trenérem české reprezentace.