Jak se bude jeho kariéra vyvíjet dál, to však devětadvacetiletý silničář netuší.

„Jednání běží, ale zatím nic podepsáno nemám," prohlašuje jezdec žijící v Plzni.

Teď si užívá domova i čerstvého otcovství. Dcerce Melise jsou dva měsíce.

Byl jste u porodu, sledujete, jak malá roste, jenže jste už skoro měsíc nezávodil.
Na jedné straně mám radost, že můžu být doma s malou, ale přece jen jsem závodník. Profesionál, zvyklý jít z akce do akce, takže tak dlouho jen trénovat pro mě skutečně není bůh ví co. Ale pauzu by měly už záhy ukončit dva starty v Belgii.

Co se stalo? Vždyť podle všeho jste měl být jedním z pěti Čechů na startu španělské Vuelty.
Šéfové se nakonec rozhodli jinak a já byl i rád. Hodně jsem stál o to jet konečně Tour. Dokonce jsem byl připraven na to, že třeba nestihnu porod. Nebo, že krátce po něm hned odletím na start Tour. Ale to nevyšlo. Vueltu bych jel potřetí, ale ta letošní
s třinácti horskými dojezdy pro mě moc není. Odvedl bych tvrdou práci na rovině, tahal tempo a potom bych se se někde daleko za čelem pelotonu drápal do cíle.

Ale není tohle úděl domestiků – pomocníků týmových lídrů v jejich cestě za triumfem?
Ano i ne. Za ty dvě sezony v týmu Omega Pharma jsem absolvoval zhruba osmnáct etapáků a osm z nich jsme vyhráli. S tím můžu být spokojený. V nějaké statistice jsem se snad objevil mezi desítkou domestiků, kteří byli u nejvíce úspěchů svého týmu. Ale v té zbývající polovině závodů jsem jen dřel.

Zkuste laikovi vysvětlit, co to obnáší.
Jedete stovky kilometrů na špici pelotonu. Ve vysoké rychlosti, na větru a potom si třeba pět kilometrů před cílem z boje vystoupíte. No a občas prostě potřebujete jet také na sebe, alespoň v nějakém z těch menších podniků. A tuhle šanci jsem v týmu nyní nedostával.

Ani při vašem posledním vystoupení na Okolo Dánska?
To byla světlá výjimka. Sportovní ředitel Brian Holm mě dobře zná a v Dánsku mi dal volnější ruku. Ačkoliv vítězství mi tam nepadlo, bylo fajn si zase oživit, jaké to je bojovat s těmi nejlepšími až do konce. A ne si o dojezdu nechat jen vyprávět.

Jenže od začátku své profikariéry jste působil v top stájích, které se pyšnily spurterskými hvězdami. Jako je třeba Mark Cavendish, do jehož rozjížděcího týmu jste také patřil.
To je pravda. Předtím to bylo v týmech T-Mobile, HTC a nyní v Omega Pharma. Občas také čelím dotazům, zda nebylo lepší jít do menší stáje, kde bych měl šanci se víc ukázat, prosadit se. Jenže kariéru máte jen jednu a žádné podruhé není. To je jako kdyby fotbalista odmítl nabídku Bayernu nebo Chelsea.

Odráží se získané zkušenosti
ve vašem rozhodování o příštím angažmá?
Jen málo. Po sezoně končí dva špičkové týmy a o práci tak přijde padesát jezdců. Na trhu je přetlak a navíc stáje, aby se udržely ve World Tour, potřebují body. Raději tak vezmou na rok jezdce s body, které si vyjel někde v Asii, kde je to jednodušší, než v Evropě. Ale takové to je. Mám však jasno, že pod určitou úroveň nepůjdu, i kdyby to mělo znamenat konec kariéry.

I o tom uvažujete?
Nechci to přivolávat, ale co já vím. V profipelotonu točím osmou sezonu a nějak jsem se zajistil, i když na doživotí to není. Pětkrát jsem jel italské Giro, dvakrát Vueltu a pořád ještě doufám, že by mi mohla vyjít Tour. Ať už vše ale dopadne jakkoliv, rozhodně nechci opustit svět cyklistiky. A tak dumám, kam bych se případně vrtnul. Zatím ale hlavně mezi tréninky, které směřuji k mistrovství světa.

K závodu v časovce, která je vaší doménou?
Na časovku myslím. Ale záleží na trenérovi, koho na dvě místa pro Česko vybere. Zajímavý by ale mohl být i individuální závod na 267 kilometrů. Měli bychom jet v sedmi, a to už se dá vymyslet a realizovat týmová taktika. Pro Romana Kreuzigera a Zdeňka Štybara, kteří jsou ve skvělé formě a trať ve Florencii by jim měla sedět.