Václav Metlička se narodil 
8. dubna 1973 v Plzni. K cyklokrosu se dostal v říjnu 1983 na náborové akci ve Zbůchu.
Závodit začal v Dynamu ZČE Plzeň, dále působil v klubech SKP Plzeň, Comfort Plzeň, Stock Plzeň, Podbrezová (Slov.), Team Král (Něm.) a nyní jezdí za Johnson Controls Ml. Boleslav. Na mistrovství světa 1991 v holandském Gietenu skončil v závodě juniorů čtvrtý (šampionem se stal jiný Plzeňan Ondřej Lukeš). Tehdy Metlička reprezentoval Československo. Na mezinárodní scéně poté hájil české barvy, ale od roku 2000 reprezentuje Slovensko. Mimo jiné se v roce 1999 stal v nabité konkurenci celkovým vítězem Českého poháru. Na mistrovství ČR v časech, kdy kraloval Radovan Šimůnek starší, skončil nejlépe čtvrtý. Na Slovensku si vybojoval šest mistrovských kovů, zlato mezi nimi ale chybí. S přítelkyní žije v Liticích, má dceru (6 let)
a syna (1 rok).

„Je to tisíc kilometrů tam 
a zase zpátky, ale já to beru jako bonbonek v běžící sezoně," říká jednačtyřicetiletý matador z Plzně, který ale ve světě reprezentuje Slovensko.

Zatímco vrstevníci ze závodní scény zmizeli, vy jste rozjel další sezonu. Kolikátou vlastně?
Já to nepočítám. Prostě závodím, tedy v rámci možností finančních i svých.

Závodíte, ale nevítězíte. Co vás tedy u cyklokrosu drží?
Vidina triumfů ne, ale cyklokros mě pořád baví. Je to můj život. Příprava, trénink, závody, tak to mám rád. Teď 
k tomu patří i rodina, děti 
a práce, co mě živí. Času je čím dál méně, ale nechci brečet. Mistrovství světa se
v úvodu příštího roku jede
v Táboře a jen být u toho je pro mě výzva.

Dopředu se derou mladší
a mladší jezdci. To vám nevadí?
Nemám s tím problém.

Vašim soupeřům je o patnáct, dvacet let méně. Neslyšíte peprné poznámky o věku?
Ne. Sice nevyhrávám, ale
jsem tu, žiju (smích). V Českém poháru se držím za nejlepší desítkou. V Lounech jsem byl jedenáctý, v dalších závodech dvanáctý a třináctý. A věřím, že se dostanu i do top ten. Cyklokros je řehole a já na to pořád mám. Nedojíždím poražený, zhroucený, což mi dělá radost.

Říkáte, že pracujete. Cyklokros vás neuživí?
To dávno ne. Dřív jsem se oháněl přes léto a přes zimu jezdil, teď makám celý rok. 
V Liticích mám cykloservis. 
K tomu získám nějaké peníze od sponzorů, něco dá klub, něco reprezentace. Když ale
v září začínám, tak není jisté, že dokončím sezonu. Český pohár ještě zvládnu, ale každý výjezd ven musím vážit.

Zaměstnání vás limituje. Neštve vás, že nedostatek času je vedle věku dalším handicapem vůči soupeřům?
Štve neštve, prostě je to tak. Někdy jsem tak urvaný, že se jdu jen svézt. Kvalita tréninku jde do háje a v hlavě se mi honí leccos. Jenže potom si dám nějaký závod, jako třeba v létě silniční etapáčky Vysočina a Okolo jižních Čech, což mě zase nabudí a jedu dál.

Neuvažujete o tom, že byste své zkušenosti předával mladším jako trenér?
Sice spolupracuji s Karolínou Viktorovou, jednadvacetiletou cyklistkou z Cerhovic, ale nevím, zda by role trenéra byla pro mě to pravé. Jsem stále hlavně závodník.