Plzni bych nejvyšší soutěž přál, říká Jiří Zídek

Na červencovém basketbalovém mistrovství světa žen do 17 let, které se konalo v Klatovech a v Plzni, zamířilo kromě spousty diváků i mnoho basketbalových osobností a bývalých úspěšných hráčů.

Členem organizačního výboru v pozici PR directora byl v Plzni Jiří Zídek mladší. První Čech, který coby hráč okusil severoamerickou basketbalovou profesionální soutěž (NBA).
„Myslím, že organizačně jsme šampionát zvládli dobře," uvedla basketbalová legenda pro web Lokomotivy Plzeň. „S diváckou kulisou a zájmem jsme byli spokojeni, zejména v Klatovech byla atmosféra jedinečná. Po sportovní stránce mistrovství předčilo očekávání," chválil Jiří Zídek ml.

Pro většinu plzeňských dobrovolníků to byla první zkušenost s pořádáním takového šampionátu. Myslíte si, že svoji práci zvládali dobře?
Ano. Dobrovolníci mají pro věc zápal, chtějí se účastnit něčeho mimořádného, jako je světový šampionát, a pokud je vedou zkušení lidé, vše lze zvládnout. Patří jim velký dík.

Plzeňská Lokomotiva si opět pohrává s myšlenkou návratu do Mattoni NBL. Myslíte si, že jsou zde dobré podmínky pro tuto soutěž?
Samozřejmě bych to Plzni přál. Věřím, že šampionát pomohl zvednout povědomí o basketu ve městě a mohl by k takovému kroku přispět. Mužský basketbal má v Plzni tradici, rád bych ho zpět viděl, ale je mi samozřejmě jasné, že Mattoni NBL nelze hrát pouze s nadšením, ale je třeba i dostatečné finanční a sponzorské zázemí.

Váš otec začínal s basketbalem v Plzni. Máte i vy nějaký osobní vztah k tomuto městu?
Rodina z tatínkovy strany byla z Poběžovic u Domažlic, kam jsme v dětství jezdili. Od dědy a táty jsem se v západních Čechách naučil chytat ryby (úsměv).

Hrál jste někdy přímo v Plzni?
Myslím si, že ano. V dorostu, proti Emilovi Palatinusovi, Petrovi Strejčkovi, ale to už je pěkných pár desítek let zpátky…

V americké univerzitní basketbalové soutěži se o vás mluvilo jako o nejtvrději trénujícím hráči historie týmu University of California. Jak vypadal tvůj běžný tréninkový a studijní den?
Asi jen díky extrémní píli jsem to někam dotáhl. V sezoně jsme měli klasicky tréninky odpoledne ve velké intenzitě od dvou a půl do tří hodin denně. Ráno jsem chodil trénovat na 55 minut jen s trenérem, kdy jsme udělali spoustu práce. Mimo sezonu jsem si dával sedm až osm hodin denně, což bylo zpětně asi až moc. Byla to posilovna, atletika, střelba, hraní pět na pět, jen v pátek trochu volněji. Snažil jsem se odstřílet pět set hodů denně. O víkendu jsem chodil běhat na pláž do písečných dun. To bylo to nejtěžší, co jsem kdy v životě zkusil.

Díky výbornému prospěchu jste se setkal dokonce i s americkým prezidentem Clintonem…
Setkání s prezidenty je něco speciálního. Samozřejmě Bílý dům, jeho atmosféra a postavení sportu v USA daly speciální nádech setkání s Billem Clintonem. I fakt, že jsme ve finále porazili jeho alma mater – University of Arkansas.

Jaký byl přechod z univerzitní soutěže do NBA?
NBA je nejlepší na světě, hraje tam špička špiček a nelze srovnávat. Na univerzitě šlo hodně urvat díky úsilí a snaze, v NBA už ne.

Pak ses po třech letech vrátil zpátky do Evropy. Jak bys porovnal basketbalové zázemí v zámoří a u nás?
Nebyl to takový šok. Jen se na zápasy nejezdilo vlastním letadlem, ale linkami, hrálo se před méně lidmi, v šatnách nebyly koberce, vířivky, plazmové televize… Ale jinak to bylo podobné (úsměv).

Pro mnoho plzeňských žáčků jste velkým vzorem. Co mají udělat, aby se v budoucnu stali úspěšnými basketbalisty?
Člověk musí věřit a dát svému cíli všechno. Tvrdá práce nic nezaručí, ale bez ní šance není. V druhé řadě bych doporučil balanc, tzn. nevsadit jen na sport, ale třeba i poctivě studovat.

Filip Marian, Kamil Říha