Otec a syn Blechovi spolu sedí v jedné lavici

Oba jsou v současnosti studenty prvního ročníku Fakulty pedagogické ZČU v Plzni, bakalářského oboru tělovýchova a sport.

U devatenáctiletého Jana Blechy to není žádné velké překvapení, nedávno dokončil gymnázium a nástup na vysokou školu byl logickým krokem. Ale studentů ve věku dvaačtyřicetiletého Adolfa Blechy na denním studiu na univerzitě příliš nenajdete.

„Po ukončení kariéry jsem vždycky chtěl nějakou školu zkusit. A když se Honza po střední rozhodl, že půjde na pajďák, naskytla se ta možnost studovat s ním," vysvětluje odchovanec plzeňské házené Adolf Blecha.

V jaké fázi studia jste v současné době?
Adolf Blecha (A. B.): Máme hotový první semestr. Měli jsme tři zkoušky, které jsme zvládli.

Myslíte si, že vzhledem k vaší úspěšné kariéře v házené máte oproti ostatním spolužákům nějakou výhodu?
A. B.: Tenhle obor většinou studují lidé, kteří nějaký sport dělají vrcholově. Je to fyzicky hodně náročné a z každého sportovního odvětví je tam něco. Člověk, který nikdy nesportoval, by tam moc šancí neměl.
Honzo, nemá táta od kantorů úlevy, nedívají se na něj jako na bývalého reprezentanta?
Jan Blecha (J. B.): Určitě berou ohled na jeho věk, ale že by díky tomu měl nějakou protekci, to se říci nedá.

Kdo má ve škole lepší známky?
A. B.: Zatím jsme na tom úplně stejně.

Znamená to, že se učíte spolu?
A. B.: Materiály k zápočtům a zkouškám jsme si připravovali spolu, ale učíme se každý zvlášť.

V jakou denní dobu se učíte?
A. B.: Většinou večer, to na to mám největší klid.
J. B.: Já jsem se snažil studovat v každém volném čase, ale ve zkouškovém období jsem se učil také spíš večer.

Předpokládám, že při písemkách sedíte vedle sebe. Kdo od koho opisuje?
A. B.: To bych do novin moc nedával (smích), ale nějaká spolupráce tam určitě je.
J. B.: Občas si něco poradíme, ale že by jeden od druhého vysloveně opisoval, to se říci nedá.

Jaký předmět vám dělal největší potíže?
A. B.: Já se nejvíce bál toho, když jsme měli házenou a stříleli jsme na prkno. To musíte z náskoku trefit díry v rozích branky a po těch letech profesionálního sportu to pro mě byl největší oříšek. Po první ráně lítaly třísky, ale nakonec jsem to zvládl.

Teď ale vážně…
A. B.: Dobře. Pro mě byla nejtěžší anatomie. Na škole jsem nikdy biologii neměl, takže jsem se prakticky učil všechno od začátku.
J. B.: Pro mě byla nejtěžší kinantropologie, což je nauka o pohybu člověka. Tam jsem napsal zápočtový test až na druhý pokus. To bylo ale také kvůli tomu, že jsem na to neměl dost času. Byl jsem totiž s národním týmem juniorů v Německu na kvalifikaci o postup na mistrovství světa.

Jaké předměty vám naopak seděly a zvládli jste je, jak se říká, levou zadní?
A. B.: Všechny druhy sportu. To je pro člověka, který celý život sportoval, takové přirozené. Přiznám se, že jsem měl trochu strach z atletiky, ale zmákl jsem i tu. Třeba v běhu na 1500 metrů mi hodně pomohl Petr Vlček (39letý bývalý plzeňský fotbalista a současný spolužák, pozn. aut.), to je dobrý běžec a táhl i mě. Ovšem je pravda, že už jsem měl vzhledem k věku v limitech nějakou minimální úlevu.
J. B: Mě tak nějak bavily všechny sporty. Ať už netradiční, jako je třeba freesbee a softbal, tak ty klasické.

Jak se vůbec dá skloubit studium se zaměstnáním potažmo se sportem dělaným na vrcholové úrovni?
A. B.: Já pracuji v plavecké školičce Rosnička, kde jsou mému studiu velmi nakloněni a vytvářejí mi pro něj ideální podmínky. Rovněž ve škole je vždycky možnost se s učiteli nějak domluvit.
J. B.: Když jsme měli dopolední tréninky, tak jsem ze školy mohl odejít, a naopak, pokud jsme měli nějakou zkoušku, tak to trenér Martin Šetlík toleroval. S absencí jsem zatím neměl žádný problém, spíš je to hodně náročné fyzicky. Na podzim, když jsme ještě měli ve škole atletiku, tak jsem toho po večerním házenkářském tréninku měl opravdu plný kecky.

Házenkář učí děti plavat

Bývalý mnohonásobný reprezentant v házené a držitel dvou mistrovských titulů s Kovopetrolem Plzeň Adolf Blecha se vrhl na studium. Pár let po skončení aktivní kariéry také změnil zaměstnání a učí děti od 4 let v plavecké škole Rosnička v bazénu na Slovanech.

A jak jste se k tomuto zajímavému zaměstnání dostal? „Tu samou práci jsem dělal s manželkou už před nějakými třinácti čtrnácti lety, než jsem šel hrát házenou do Německa. Ještě když jsem dojížděl hrát do Simbachu, tak jsem ve školičce pracoval. Teď moje žena měnila zaměstnání a naskytla se možnost ji na této pozici vystřídat," vysvětluje Adolf Blecha.

„Kdybych nezměnil zaměstnání, asi bych se vzhledem k nedostatku času v minulé práci nemohl ani studovat," přiznal Blecha.

Po kolika letech jste vůbec začal znovu studovat?
V šestadvaceti letech jsem si dodělával maturitu, takže prakticky po šestnácti letech znovu roztáčím mozkové závity.

Jaké to je?
Těžké. Nemůžu se srovnávat s Honzou (synem, pozn aut.), já se učím stejnou látku rozhodně déle než on. On do mnoha předmětů na gymnáziu alespoň nakoukl, ale já, když jsem chodil do školy, tak jsme se mnoha předmětům ještě vůbec nevěnovali. Ale dá se to. Je to o vůli a člověk se musí kousnout. Ale uvidíme, jak to půjde dál. Já jsem do toho šel s tím, že to zkusím, a nikde není napsáno, že v dalším semestru neskončím, že to třeba nebudu zvládat.

Zažijete při studiu na vysoké škole také nějakou srandu?
Třeba jsem se musel smát, když jsem viděl Péťu Vlčka (39letý bývalý plzeňský fotbalista a současný spolužák, pozn. aut.) hrát házenou. Pro nás bylo určitě jednodušší hrát fotbal a z půlky trefovat bránu, než pro fotbalistu hrát házenou. Házenkář si přece jenom fotbal zahraje, ale fotbalista si házenou často nezkusí. To bylo docela srandovní, ale Péťa je velký bojovník a popral se i s tímhle.

Jakou formou se po skončení aktivní kariéry v současné době věnujete házené?
Abych řekl pravdu, tak na házenou nemám čas skoro žádný. Po práci mi většinu volného času sežere škola a v tom zbytku se věnuji sobě, abych si šel občas zacvičit nebo zaběhat. Ještě tedy pomáhám trenérovi dorostenců Vladimíru Habrovi s fyzickou přípravou jeho svěřenců a učím je, jak správně posilovat.

Jak vidíte vývoj kariéry svého syna Honzy?
Jsem rád, že v devatenácti letech dostává šanci v extralize, a myslím si, že oprávněně. Je to člověk, který házené obětuje hodně času a úsilí, a jeho přístup ke sportu je na vysoké úrovni. Kdyby to tak nebylo, jak znám trenéra Šetlíka, dal by mu to najevo.

Dáváte mu stále nějaké cenné rady do házené?
Samozřejmě se mu snažím poradit, ale občas přijde i sám a zeptá se, jak bych já řešil danou situaci. O házené se spolu hodně bavíme a často koukáme v televizi na německou bundesligu. Sledovali jsme také nedávno skončené mistrovství světa.

Vy jste pravidelným návštěvníkem zápasů extraligového Talentu. Nemáte ještě někdy chuť skočit na hřiště a týmu pomoci?
Na jedné straně mám strašnou chuť si zahrát. Už jenom kvůli tomu, že bych mohl být na hřišti s vlastním klukem, což se každému nepovede. Ale na druhou stranu musí být člověk realista a vědět, že věk nezastaví. Tohle je ale asi jediné, co mě štve. Že jsem si s Honzou nezahrál…

Už jsem se otrkal, tvrdí talent

V této sezoně si rozhodně na nedostatek času na hřišti nemůže stěžovat. Při zranění Petra Vinkelhöfera měl Jan Blecha plnou důvěru trenéra Martina Šetlíka a na postu levého křídla odehrál obrovskou porci zápasů.
Do extraligy ovšem nakoukl devatenáctiletý plzeňský talent už v minulé sezoně. „Určitě mi to pomohlo. Na začátku to pro mě byla velká škola, ale zkušenosti do sebe jinak než praxí nedostanete. Sám na sobě vidím, že už jsem se otrkal, a doufám, že jsem se posunul dál," říká Jan Blecha.

V čem je mezi oběma kategoriemi největší rozdíl?
Určitě v síle a rychlosti. Cítím tady také větší odpovědnost za všechno, co na hřišti udělám. Každá chyba se tady může vymstít a může rozhodnout zápas.

Jakým způsobem vám teď táta ve vašem kariérním růstu pomáhá?
Občas mi říká, jak vystřelit nebo jakým způsobem by řešil danou situaci v zápase on. Všechno je ale o tréninku, musíme pořád zkoušet, zkoušet, zkoušet.

Byly nějaké zápasy, po kterých by na vás doma třeba zvýšil hlas?
Občas naštvaný je. Teď se mi třeba vybavuje podzimní zápas ve Frýdku-Místku. Ten se mi opravdu moc nepovedl a hned jak jsem přijel domů, tak se mi táta ptal, co jsem to tam předváděl. Vždycky mi řekne svůj názor a já ho většinou přijmu.

Ve škole s vámi studuje také spoluhráč z extraligy Michal Tonar, syn dalšího bývalého reprezentanta. Bavíte se při tréninku často o škole?
V šatně se určitě o škole občas bavíme a půjčujeme si různé studijní materiály, ale že bychom něco probírali do detailů při tréninku, to rozhodně ne. To máme jiné myšlenky a soustředíme se pouze na trénování.

Stejný obor studuje také váš další spoluhráč Petr Vinkelhöfer, ale ten už je v závěrečném třetím ročníku. Využíváte také jeho zkušeností? Dává vám užitečné rady?
Jeho zkušenosti se nám určitě hodí a posílá nám také studijní materiály. Je to pro nás velká pomoc.

Teď trošku z jiného soudku. Vy jste stálicí v mládežnických reprezentacích. Už jste obdržel nějakou nabídku na přestup do jiného klubu?
Zatím jsem o ničem neslyšel, takže se touhle otázkou nemusím trápit.

Kam byste to chtěl jednou v házené dotáhnout?
Určitě bych si chtěl vyzkoušet nějakou zahraniční soutěž, ale na to mám zatím čas.

Jaký je podle vás ideální věk na to opustit českou extraligu a zkusit štěstí například v Německu?
Kolem 23. nebo 24. roku. To už se člověk v extralize otrká a má dost zkušeností na to zkusit to někde v zahraničí.