Hřívu vlnitých vlasů sice vystřídala důstojná šeď, ale v očích Antonína Bartoníčka to jiskří jako za mlada. Jako v časech, kdy dravý spurter vítězilv divokých dojezdech na škvárových oválech stadionů. A to rodák z Karlových Varů, který léta žije v Plzni, oslavil 75. narozeniny.

„Těší mě, že můžu pořád trochu sportovat. S kamarády chodím hrát hokej. Máme výzbroj, gólmana. Hraji levé křídlo, takže se nemusím vracet,“ usmívá se pohodově naladěný chlapík. „Musím zaťukat, cítím se dobře,“ říká vyhlášený spurter, později trenér a podnikatel, který se narodil 20. února stejně jako mladší bratr Zdeněk, rovněž úspěšný cyklista.

Jaké budou oslavy?

Tradičně v sále na Bílé Hoře se sejde okolo dvaceti lidíz rodiny, hlavně vnoučata a příbuzní z Varů. Připiju si, ale na bujaré slavení to už není

CykloBartoníček je známá značka. Jak si vede?

Co se do toho vložily obchodní řetězce, byznys jde dolů. Mám jen jednoho zaměstnance, a to mého syna. Snížili jsme pracovní dobu, v pátek do práce nechodíme. Bude to jako ve světě, malá rodinná prodejna a opravna.

Na kole jste odšlapal tisíce kilometrů. Kolik najezdíte nyní?

Minimálně, raději chytám ryby. A také mě předjede každý turista. Marně přemýšlím, jak jsem mohl vyhrát Praha – Karlovy Vary – Praha, 270 km dlouhý závod za sedm hodin a půl hodiny na pár tatranek a čaj na kole s převody 2x6. I když tehdejší speciál Favorit z Rokycan vážil jen kolem osmi kil.

Schraňujete vzpomínky na zářivé momenty kariéry?

Mám takovou velkou truhlu, kde schovávám vítězné trofeje, ale i spoustu novinových výstřižků, které mi schraňovala máma, která prodávala v trafice. Ale než abych si ty věci prohlížel, tak jen utírám prach.

Nejvíc vás proslavily úspěchy v Závodě míru – největší tour amatérů v tehdejším východním bloku mezi Prahou, Berlínem a Varšavou.

Závod míru byl pro nás vrchol. Už jen dostat se do přípravy na Varšavu (tak se závodu přezdívalo) něco znamenalo. Závod byl hodně populární, až pak bylo MS v hokeji nebo olympiáda. Navíc já bydlelv Karlových Varech, kde se často dojíždělo.

V Karlových Varech jstev roce 1972 vyhrál i první etapu. Krásná vzpomínka?

Ano. Šlo o mou premiéru na Varšavě, jel jsem domů,a i když etapa vedla přes hory, byla zima, pršelo, tak jsem vyhrál. Už předtím v etapě do Gery jsem byl třetí a mohl jsem mámě zamávat v televizním přenosu ze stupňů vítězů. Ve Varech jsem byl první a poté v Praze druhý. Začal rozruch a lidi se ptali, kdo je Bartoníček.

Kde se vás výbušnost a odvaha, nutná pro úspěch v koncovkách závodů, vzaly?

Nevím. Do značky deset kilometrů do cíle jsem trpěl a pak jsem obživl. Chtělo to nebát se nacpat do špice, chytit nějakou ránu, risknout poslední zatáčku a vyhnout se pádu. Po nájezdu do brány stadionu se už moc předjíždět nedalo. Jestliže při Tour de France pracuje pro spurtéra tým deset kiláků před cílem, já si to často rozjížděl sám.

Pády tehdy výrazně ovlivňovaly závěry etap. Vybavíte si nějaký zvlášť?

Asi situaci při dojezdu do polské Toruně v roce 1977, kde jsem mimo jiné vyhrál dvě etapy, ale tenkrát ne. A to jsme se do cíle řítili v čele čtyři Čechoslováci, jenže ze strany se ještě cpal Aaavo Pikkuus (Estonec v dresu sovětské sborné), podklouzl a tři z nás včetně mě poslal k zemi. Pádu se vyhnul jen Vlasta Moravec a zvítězil.

Závod míru jste jel šestkrát a nejlépe skončil druhý. Co chybělo k prvenství?

Někdy málo, možná kousek štěstí. Třeba v roce 1976 jsem začal vítězstvím v etapě do Pardubic, další den jsem byl druhý ve Zlíně a následovala etapa na Slovenskos přejezdem Čertovice. Předtím jsem se dostal do úniku, ale na Čertovici jsem odpadl a zbývající pětice najela na peloton asi pět minut. Jenže v další etapě do Krakova byla hrozná zima, sněžilo a vedoucí pětka vzdala. Takže kdybych vydržel, jel bych ve žluťáku. Což mrzelo, protože já tehdy ještě etapu vyhrála dvakrát jsem byl druhý.

Zranění se vám v kariéře vyhýbala?

Nějaká byla, ale víc mě mrzelo, když jsem dospurtoval čtvrtý. Být druhý a čtvrtý je nejhorší.

Etapy jste vyhrával i jinde po Evropě. Nelákali vás k přestupu mezi profesionály?

Pár závodů s profesionály jsem jel, a to mě zbavilo iluzí. Oni jeli po rovině padesátkou, v kopci 60, když to přeženu, a já vrchař nikdy nebyl.

V roce 2021 jste byl hostem na Tour de France. Co říkáte profesionální scéně?

Že je závodění příliš přetaktizované. Silné stáje mají průběh závodů pevně v rukou. Ředitelé v autech u počítačů kontrolují složení úniků, vysílačkami dirigují tým a jezdci vykonávají jejich pokyny. Bez vysílaček by to bylo daleko zajímavější.

Antonín Bartoníček při uvedení do Síně slávy české cyklistiky.
Cyklističtí bratři Bartoníčkové slaví, Antonín 75, Zdeněk 71

Vizitka

Antonín Bartoníček

Narozen: 20. února 1949

Děti: Michala, Adam

Sportovní kariéra: Slávia Karlovy Vary, RH Plzeň, SKP Plzeň, v letech 1978 – 1990 trenér SKP Plzeň a reprezentace.

Úspěchy: mistr republiky v závodě družstev na 100 km (1973 a 1977), druhý na MR v závodě jednotlivců (1976), vítěz Okolo Slovenska 1972, šest vítězství v etapách Závodu míru, vítěz v etapách Okolo Slovenska, Kolem Skotska. Kolem Anglie, Kolem Bulharska. Člen Síně slávy české cyklistiky.