„Zatím jsme vyrobili kolem padesáti ochranných štítů, které jsme zdarma rozdali nemocnici a záchrance na Domažlicku. Dneska odpoledne (úterý) si pro ně přijedou dobrovolní hasiči,“ říká David Sekerák.

Domažlice, kde bydlí, jsou nákazou covid-19 nejpostiženějším okresem v kraji a v přepočtu na obyvatele i v celé zemi. „Když jsem byl ve druhé polovině března v karanténě, nařídil jsem synovi, aby zjistil, jaké jsou možnosti výroby. Po ukončení karantény jsme začali ochranné štíty vyrábět,“ vzpomíná.

Těžkosti měli při shánění potřebného materiálu. „Všechno bylo vyprodané. Dostat průhledná skla byl problém,“ tvrdí Sekerák.

„O výrobu štítu se stará syn, který studuje mechatroniku. Do firmy jsem koupil 3D tiskárnu a on se o ni teď stará. Dva kusy ochranných štítů vyrobíme za tři hodiny a dvacet minut, takže denně jich uděláme deset. Zpočátku jsme vstávali hodně brzy ráno, abychom stihli splnit slib nemocnici,“ vypráví s tím, že štíty si objednal třeba obchod s optikou a poptávka je i od zdravotníků v Plzni.

David Sekerák plánuje rozjet výrobu plastových respirátorů. „Pokud seženeme filtry,“ dodal.

Ve sportovních kruzích je Sekerák známý jako bývalý oštěpař a nynější trenér. Pod jeho křídly se připravují oštěpaři a oštěpařky – například Japonka Haruka Kitagučiová, Radek Jůda nebo Petra Sičaková. „Mám šest svěřenců. Dnes (úterý) jdeme poprvé na stadion na Skvrňanech. Musíme dodržovat nařízená pravidla, takže asi budeme trénovat po třech,“ plánuje Sekerák.

Před uvolněním restrikcí, kdy byla veškerá sportoviště uzavřena, trénovali Sekerákovi svěřenci v lese nebo na louce. „Trénoval jsem je na dálku, ale jednou nebo dvakrát týdně jsme se vídali. Doma dělali speciální cviky. Tréninky byly plánované ze dne na den,“ vysvětluje oštěpařský trenér.

Příprava v lese a na louce ovšem stoprocentně nenahradí trénink na stadionu. „To je pravda. Je to ale hrubý základ toho, co se trénuje v listopadu a v prosinci,“ přibližuje Sekerák.

Druhou polovinu března strávil v karanténě, protože byl se svými svěřenci na soustředění ve Španělsku. „Byl jsem na chatě ještě se svými dvěma svěřenci, protože rodiče je nechtěli doma. Makali jsme – sekali jsme dříví, natírali, uklízeli kolem chaty,“ vrací se k nedobrovolné izolaci David Sekerák.