Vyrůstal v Železné Rudě, následně už coby ženatý přesídlil do Prášil a po skončení závodní kariéry zakotvil v Borových Ladách. Že by ale hned jako malý vyběhl na lyžích, to ne.

„Začínal jsem na sjezdovkách. V zimě jsme trénovali na Samotách u Železné Rudy, jenže já zjišťoval, že mě víc baví běhání po lesích, a nějak plynule jsem přešel na běžky,“ zavzpomínal jeden z nejúspěšnějších českých závodníků, jenž se může pochlubit titulem mistra světa do 23 let z roku 2008 a hlavně štafetovým bronzem z olympiády ve Vancouveru o dva roky později.

„To jsou krásné vzpomínky,“ připouští Jakš.

Nyní 34letý borec jen v kategorii dospělých startoval na šesti mistrovstvích světa a třech olympiádách. A na posledních hrách v jihokorejském Pchjongčchangu se blýskl skvělými výsledky.

V týmovém sprintu si Jakš s plzeňským parťákem Alešem Razýmem vybojovali sedmé místo, v závodě na 50 km volně skončil osmý a devátou příčku bral ve skiatlonu. Klobouk dolů.

Úspěchy byly podloženy léty tréninkového drilu, který Jakšovi navíc často narušovalo jeho křehké zdraví. „Trénovat mi nikdy nevadilo. Horší bylo, když jsem cítil, že forma stoupá, a přišla nemoc, která mě přibrzdila,“ konstatuje bývalý reprezentant.

A kde se připravoval?

„Jako kluci jsme jezdili po trasách u Železné Rudy v okolí Belvederu a Špičáku, ale to bylo stále jen hraní na lyžích. Až v závěru základky jsem dvě sezony závodil v Německu za Zwiesel a tam už příprava měla řád,“ říká Jakš.

Zlomové roky v jeho kariéře však přišly až po nástupu na Sportovní gymnázium v Plzni, kdy ho trénoval Ladislav Razým starší. „S Láďou dostalo všechno ještě větší grády,“ potvrzuje štíhlý usměvavý chlapík.

V Plzni si však nikdy na běžky nestoupl. „Jo v létě, to jsme měli Krkavec proběhaný ze všech stran, ale za sněhem jsme vyjížděli, nejčastěji na Božák. To už jsme byli s Alešem Razýmem v juniorském výběru,“ vybaví si Jakš.

Tratě kolem Božího daru využíval rád i v dalších letech. „Zvlášť na německé straně byly kvalitní stopy a měli jsme tu k dispozici i zázemí,“ vysvětluje trojnásobný otec, který po hrách v Pchjončchangu s ohledem na rodinu kariéru ukončil a po šumavských kopcích běhá jen pro radost. „Trasy kolem Horské Kvildy a Borovek mám rád,“ říká.

Ačkoliv ho nyní nejvíc zaměstnává provozování hotelu Rankl v Horské Kvildě, tak závodní náturu nezapře, a dokonce zvažoval návrat v rámci série Ski Classics. „Kývl jsem kamarádovi ze Silvini Madshus Teamu, že bych za ně pár závodů objel. Začal jsem zase trochu trénovat, ale do zahraničí se mi vzhledem k panující pandemii nechtělo a Jizerskou padesátku mohli jet nakonec jen profíci. Tak snad to bude příští sezonu lepší,“ přeje si Martin Jakš.