V sedmnácti letech odešla do Ostravy, ale předloni ji vyměnila za pražský Olymp. Tam vydržela sezonu a naposledy nahrávačka národního družstva působila v německém Suhlu, kde od nové sezony už nebude hrát.

Máte téměř za sebou první letošní přípravu s národním týmem. Čemu jste se věnovaly?

Po karanténě jsme potřebovaly dostat se postupně do formy. Musíme ale opatrně, protože na skoro tříměsíční pauzu jsme nebyly zvyklé. Takže kvůli zraněním se moc neskáče, každý den máme posilovnu. Jde spíš o to, vrátit se do kondice a oživit si základní technické věci.

Máte radost, že se po dlouhé době můžete potkat se spoluhráčkami?

Mám. Všechny jsme se těšily už jen kvůli sociálnímu kontaktu. Je super, že nám povolili trénovat a být spolu. Holky jsou rády, že můžeme hrát volejbal.

Věříte, že se v srpnu a září odehraje kvalifikace na mistrovství Evropy 2021?

Věřím. Máme dva týdny do oficiálního potvrzení nebo zrušení Evropskou konfederací volejbalu. Zatím to vypadá, že se naše skupina rozehraje, ale jiné skupiny se možná budou hrát v lednu.

Minulý rok jste přestoupila do Suhlu. Proč vás zlákala německá nejvyšší liga?

Kvalitou soutěže. Chtěla jsem poznat jinou mentalitu lidí, v Německu berou volejbal jinak. Moje angažmá bohužel skončilo.

V Suhlu jste si vydobyla místo v sestavě, ale na konci listopadu vás vyřadilo zranění kolena…

Přetrhla jsem si přední zkřížený vaz a 6. prosince jsem podstoupila operaci a plastiku vazu.

Od té doby jste nehrála zápas?

Ne. Začala jsem v půlce dubna trénovat a pohybovat se na písku, abych zesílila nohu a měla balon na ruce. Teď testuji, co noha vydrží.

Týmu Suhlu se přezdívá vlčí smečka. Jak vás přijala?

Bylo to super, protože jsme si s holkami sedly. Fanoušci byli super, Suhl je malé město a na každý zápas byla plná hala. Německo beru jako posun v kariéře, ale škoda toho zranění.

Máte jasno o novém působišti?

Ne. Nabídky mám, ale řeším je s ohledem na koronavirovou situaci a zranění kolena.

Preferujete zahraničí?

Kvůli kolenu i koronavirové pandemii nikdo neví, co bude. Takže asi budu preferovat Česko.

Bylo zranění nejhorším momentem kariéry?

Bylo. Zraněná jsem byla už před dvěma roky a bylo mi jasné, že pokud se bude zranění opakovat, čeká mě operace. Takže po listopadovém zranění jsem věděla, že na ni půjdu. Člověk se s tím srovná a potřebuje, aby se to nestávalo pořád a koleno si neoddělal. Naštěstí to odnesl jen vaz, ale menisky vydržely. Špatný byl spíš ten pocit, že jsem dopadla na koleno a ono to nevydrželo. Ale už zase funguji normálně, takže je to dobré.

Brala jste vážně rehabilitace, abyste se vrátila?

Určitě. Chtěla jsem, aby koleno vydrželo, a proto jsem dělala všechno, co říkali doktoři. Na rehabilitacích jsem byla dvakrát týdně. Každý den jsem cvičila s kolenem. Teď už kolenní vaz mám. Po soustředění se zastavím za fyzioterapeutem.I půl roku po plastice potřebuje noha regeneraci.

V juniorském věku jste patřila mezi nejlepší české beachvolejbalistky. Jaké bylo rozhodování, zda šestkový, nebo plážový volejbal?

Vždy je to těžké, protože mám ráda obojí. Rozhodování je těžké, ale jednoduché, protože v beachvolejbale je problém s financemi. Musíte mít vysokou blokařku, kterých v Česku moc není. Za další: šestkový volejbal vám dá stabilitu v týmu, kontraktu a zázemí. V tomto je beachvolejbal složitější.

Jak často se objevíte doma v Plzni?

V poslední době to bylo častěji. Kolem Vánoc jsem byla doma tři týdny. Pak jsem v Plzni trávila víkendy. Hodně času jsem trávila v Praze na rehabilitacích.

Přes léto trénujete děti…

Na beachvolejbale jsem na Vítkově pomáhala trénovat děti. Baví mě to, i když je to s dětmi občas náročnější.