Mezi Mužíkovy největší úspěchy patří titul mistra Evropy ve štafetě 4 x 400 m z halového šampionátu v belgickém Gentu v roce 2000 a stříbrná medaile na 400 m překážek z evropského šampionátu v Mnichově v roce 2002. „Samozřejmě si také vážím všech finálových umístění a účasti na olympijských hrách v Sydney a Aténách,“ připomněl čtyřiatřicetiletý Mužík.

„Snad nejvíce si ale vážím toho, že jsem všech výsledků dosáhl bez zakázaných látek a podpůrných prostředků. Jsem rád, že jsem mohl ostatním kolem sebe ukázat, že to jde i bez toho,“ je pyšný na své neposkvrněné výkony plzeňský rodák.

V posledních letech se ovšem Mužík z povědomí sportovních nadšenců jaksi vytratil. „V roce 2006 jsem si před mistrovstvím Evropy v Göteborgu způsobil těžké zranění kolena. V médiích se tato informace neobjevila a dodnes mě spousta lidí zastavuje a ptá se mě, kam jsem se ztratil. Nicméně jsem se s tím kolenem dál připravoval na Evropu, kde jsem skončil devátý na prvním nepostupovém místě do finále. Ale když si vezmete, že jsem běžel téměř po jedné noze, tak to byl světový rekord,“ vzpomíná na svůj obdivuhodný výkon Jiří Mužík.

Až potom šel se zraněným kolenem na operaci. „Když to doktor otevřel, tak řekl, že normální člověk by s tím nemohl ani chodit. Měl jsem utržený křížový vaz a zničenou chrupavku a menisky. Absolvoval jsem tedy první operaci pravého kolena a od té doby se dávám do kupy,“ vypráví.

Další operace ovšem následovaly. „Několik měsíců jsem chodil o berlích, a když už jsem si myslel, že začnu znovu sportovat, tak jsem zjistil, že mi koleno moc neopravili, ale jenom vyčistili. Osm měsíců jsem se tedy dával do kupy zbytečně a následovala druhá operace. Tam už mi to perfektně opravili, ale přišla třetí neplánovaná operace. To se mi rozjely berle na mokré podlaze a namlátil jsem si hubu. Takže byly místo jedné operace zbytečně tři a tím se to všechno natáhlo. Dostal jsem se na totální dno a začínal jsem prakticky od nuly,“ lituje komplikací Mužík.

Návrat mezi světovou elitu je nyní velmi náročný. „Je to nekonečné. Loňský rok proběhla příprava celkem dobře a už jsem si myslel, že se mi podaří v létě slušně zazávodit, a místo toho jsem se na jaře asi čtyřikrát za sebou zranil, takže jsem skoro nezávodil. Poslední čtyři roky se mi zdá, že jenom trénuji a nic z toho,“ mrzí českého rekordmana v běhu na 400 m překážek.

Na konec kariéry ovšem Mužík ještě zdaleka nemyslí. „Nechci skončit kvůli tomu, že mi to určí zranění. K tomu se chci rozhodnout sám. Velkou výzvou jsou pro mě ještě olympijské hry v Londýně. Do třetice bych se na ně chtěl dostat. Pořád vím, že na to ještě mám. Jsou tam starší lidé než jsem já, i když jsou to výjimky. Kdybych si neurval to koleno, tak jsem mohl běhat na vrcholové úrovni do čtyřiceti let. Bohužel se ale stalo a já s tím musím bojovat. Nechci se v žádném případě vzdávat,“ říká rozhodně Jiří Mužík.

Jak se ovšem říká, všechno špatné je k něčemu dobré. Během vynucené pauzy se Mužík vrhl intenzivně na studium a na začátku loňského listopadu získal magisterský titul na Fakultě tělesné výchovy a sportu na Karlově univerzitě v Praze. „On závěr loňského roku byl celý takový hektický. Týden po dokončení studia se nám s přítelkyní Janou narodila dcerka Vanessa. To je naše druhé dítě, už máme čtyřapůlletého syna Matiase,“ prozradil Mužík.

Dvojnásobný otec už od roku 1995 bydlí v Praze a v současné době závodí za AK Kroměříž. „Pořád se ale cítím jako Plzeňák. K Plzni se vždy hrdě hlásím a mám tam stále trvalé bydliště,“ dodal bez váhání Jiří Mužík.