Naděje plzeňského florbalu vystřídala za dosavadní kariéru čtyři kluby a vyzkoušela si juniorskou extraligu v dresu Bohemians.

Od letošní sezony však hájí barvy celku FBŠ Plzeň, kde patří k hlavním tahounům týmu, jehož cílem je postup třetí nejvyšší české soutěže. O kvalitách mladého Plzeňana svědčí i poslední vystoupení proti Lovosicím, kdy se na vysokém vítězství podílel hned pěti brankami a stejným počtem asistencí.

Ve speciálním rozhovoru pro Deník se dozvíte nejen o jeho kariéře, ale i o jeho názoru, proč florbal na západě Čech zaostává za zbytkem republiky.

Jak jste se dostal k florbalu?
K florbalu jsem se dostal v sedmi letech, když jsem chodil hrát s tátovými kamarády na Doubravku tři na tři bez gólmana. Řezali jsme to hlava nehlava a začalo mě to bavit.

Byl florbal pro vás jasná volba, nebo jste v mládí zkoušel i jiné sporty?
Můj taťka mě i mou sestru od malička učil všestrannosti ve všech sportech. Nemám problém si slušně zahrát například tenis, pink pong, fotbal nebo jiné sporty. Florbal ale miluji.

Jak probíhala vaše prozatímní florbalová kariéra?
Je dost pestrá. V Plzni jsem kvůli ne moc dobrým zkušenostem musel opustit oba předchozí kluby. Spoluhráčům ale nic nezazlívám. Vždy se s nimi rád vidím. Tři roky jsem strávil v pražských Bohemians a musím se přiznat, že toto období dosud nic nepředčilo. Doufám, že tomu bude právě nyní ve Florbalové škole Plzeň.

Za sebou máte angažmá v mládežnických celcích extraligových Bohemians. Co vám to dalo?
Roky u klokanů mi ukázaly opravdový florbal, hrál jsem zde neskutečné zápasy a zatím si ani neuvědomuji, co jsme s klukama všechno dokázali. Vyhráli jsme extraligu juniorů, byli dvakrát ve finále. Vyhráli turnaje ve Švédsku a mnoho dalších. Za všechny tyto okamžiky vděčím Michalu Jedličkovi, pro mě nejlepšímu trenérovi, kterého jsem měl možnost potkat.

Co si na Michalu Jedličkovi nejvíce ceníte?
Cenil jsem si především toho, že se z kluků snažil udělat pokorné lidi s velkými cíli a týmovým duchem. Chválu si nechával jen na pár zápasů, spíše se snažil objevit naše rezervy. Naučil nás mít nosy dole, ať už jsme vyhráli cokoli. Proto si nikdo z nás neuvědomuje, co vše jsme dokázali. Koukáme se dál, chceme víc. Máme touhu se neustále zlepšovat.

V čem byl největší rozdíl oproti plzeňským celkům?
V celkovém nadšení do florbalu. Startovací čára je pro všechny stejná, tady i tam. Hala, mantinely, florbalka a jdete na to. Rozdíly jsou hlavně ve vedení, v myšlení a ochotě přijmout nové věci. Vzdělávat se a učit se od zkušenějších. U nás to každý umí “nejlíp“. Někdo hrál dva roky divizi, někdo tři zápasy v extralize a podobně. Všechno je super a všechno šlape, jenže opak je pravdou.

Je tedy problém v trenérském vzdělání a zkušenostech?
Ano. Trénují lidé, kteří opravdový florbal nikdy nehráli a ani neviděli. Nezazlívám jim to. Vadí mi, že nejsou schopni to přiznat a snažit se změnit. Pustit mezi sebe nové zkušenější tváře. Nechci to tu jen komentovat, je na čase s tím pohnout, změnit to, jiná cesta není.

Za jak dlouho přijdou lepší zítřky a kromě extraligových žen Slavie se některý z mužských plzeňských celků posune alespoň do první ligy?
Generace trenérů, kteří nás posunou dál, teprve přijde. Momentálně už máme hráče v pražských klubech a já věřím, že se jednou vrátí a předají zde, co nasbírali. Otevřou zde florbalu oči. Podle mě by Plzeň měla mít cíle jinde než momentálně má.

Jak jste vůbec v sedmnácti letech dokázal skloubit tréninky v Praze a školní povinnosti?
Je to všechno o tom, jestli něco chcete dělat, nebo nechcete. Zvykl jsem si na tento život a přišlo mi to normální. Po škole hned do vlaku, kde jsem spal a učil se. Následoval trénink, kompenzace a hurá domů. Neuvěřitelně mi pomohla má přítelkyně, která mě ve všem podporovala a stála za mnou.

V létě jste se vrátil zpátky do Plzně, kde hájíte barvy Florbalové školy Plzeň. Proč jste se rozhodl k tomuto kroku?
Chtěl jsem se vrátit do Plzně. Studuji tady, mám zde kamarády, holku a mám Plzeň opravdu rád. Čím dál víc mi vadilo, jak tu florbal vypadá a na jaké je úrovni. Chtěl bych nějak pomoci.

Nelitujete, že jste nezůstal v Praze a nezabojoval o první tým?
Často si to přehrávám v hlavě. Moji vrstevníci hrají extraligu a jsou schopni se v ní prosadit. Nevím, co by bylo. S kluky jsem neustále v kontaktu, komunikujeme spolu často, ale momentálně jsem v Plzni.

Byl velký skok se vrátit zpátky do Plzně? Proč jste se rozhodl zrovna pro Florbalovou školu?
Florbalová škola mi byla vždy po lidské stránce nejblíž. Mluvím teď o lidech ve vedení. Líbí se mi, jak pracují s mládeží, mohu se zde zapojit do chodu klubu. Pomáhat s mládeží mě moc baví a naplňuje. Proti klukům z ostatních týmů nic nemám, spíše naopak. Často se scházíme i mimo florbal.

Sledoval jste mistrovství světa ve florbale, které se konalo v Praze? Co říkáte na konečný výsledek české reprezentace?
Byl jsem v O2 Aréně často a sledoval prakticky vše. Předpokládal jsem přesně tento scénář a dá se říci, že mi nic nepřekvapilo, spíše zklamalo. Pokud na domácím mistrovství vystřelíte v semifinále pětkrát na branku, nemůžete vyhrát. Ukázalo nám to realitu, ostatní tři země jsou markantně odskočené.

Florbal se v posledních letech dynamicky rozvíjí. Kdy myslíte, že nastane doba, že by mohl být profesionální?
Ještě to pár let potrvá. Hraje ho už spousta lidí a je super sledovat, jak se každým rokem posouvá. Chybí bohužel diváci, tím pádem sponzoři, s čímž je vše spojené. Bez dostatku prostředků na trenéry, haly, vybavenía podobně, se to nedá dělat. Pomohlo by, aby se florbal stal olympijským sportem. Naše mistrovství ale ukázalo, že florbal jde vzhůru. Uvidíme.

Máte nějaký oblíbený rituál před zápasy?
Rád si hodně dopředu před zápasem vysypu balonky a od pravého mantinelu je pálím na bránu. Až pak se jdu připravit do šatny. Ostatní si nechám radši pro sebe (smích).

Máte nějaký florbalový vzor?
Strašně moc se mi líbí finští hráči. Například Savonen, Pylsy nebo švýcarský Zaugg. I přes jejich drobný vzrůst mají super pohyb a chtějí hrát s míčkem, rozhodovat zápasy a být u důležitých momentů. Tyhle typy hráčů mám rád.

Cítíte se na hřišti více jako tvůrce hry nebo střelec?
Je to zápas od zápasu. Rozhodně se snažím hrát s balonkem, být u všeho podstatného a rozhodovat utkání.

Chtěl byste na závěr prostřednictvím Deníku něco vzkázat?
Chtěl bych moc poděkovat své rodině za podporu. Bez táty bych nikdy nebyl tam, kde jsem. Nezažil tolik krásných florbalových okamžiků. S podporou rodiny a blízkých je vše snazší.