Ty před devíti dny v Karlových Varech přehrály ve finále Final Four Evropské ligy Bulharsko 3:0 a zakončily tak úspěšně první reprezentační etapu pod novým italským koučem Carlem Parisim. Nejcennějším kovem se ozdobila i odchovankyně plzeňského volejbalu Kristýna Pastulová. Teprve šestadvacetiletá blokařka byla služebně nejstarší členkou vítězného celku…

„Výhru jsme nečekaly. Cílem byl postup do Grand Prix na příští rok. Celkové vítězství byl velice příjemný bonus navíc," vyprávěla sympatická blondýnka necelý týden po triumfu.

Byla hlavním klíčem k tomuto úspěchu změna trenéra?
Určitě. Parisi je velice precizní. Ví, o čem mluví, volejbalu rozumí. Je to jeden z nejlepších trenérů v Itálii, vyhrál tamější ligu a pohár, i CEV Cupu (obdoba fotbalové Evropské ligy – pozn. red). Věřily jsme proto, že se posuneme dopředu a potvrdilo se to.

Jak dlouho trvala příprava na Evropskou ligu?
Dva a půl měsíce, volné byly asi dva víkendy. Teď máme pauzu přesně devětadvacet dní a další měsíc a půl se budeme připravovat na zářijovou kvalifikaci na mistrovství Evropy.

Hovoří s vámi kouč anglicky?
Snaží se, i když v angličtině nepatří mezi dobré řečníky. Na italštinu máme ale překladatelku Marcelu Rütschelovou, ta pod ním několik let hrála.. Navíc některé spoluhráčky italsky mluví, většina pokynů se navíc rychle naposlouchá. Trenér stejně hlavně nadával, takže jsme už věděly, o co jde.

Odmlouvání asi nepřicházelo v úvahu?
To u něj neexistuje, má přirozenou autoritu. Ale mimo halu je perfektní. Před Final Four jsme měli grilovačku a tam byl šťastný a úplně v pohodě.

Je možné říct, že to je nejlepší trenér, pod kterým jste kdy hrála?
Asi ano. Má trochu zvláštní přístup. Přijde s tím: ty neumíš hrát volejbal a já tě ho teď naučím. I ta nejlepší má pocit, že nic neumí a musí se učit všechno od začátku. Parisi hodně dbá na techniku, dokud není vše podle jeho představ, tak do vás hučí a nedá pokoj. Většina jiných trenérů, pokud se vyhrává, řekne: hraj tak, jak to děláš. Ale on ne.

Přitom přeučovat herní návyky bývá problém.
Je to někdy těžké. Člověk nad vším musí hodně přemýšlet. Postupně se ale všechno zautomatizuje.

Nemá ale v kritické chvíli člověk snahu se vracet k zažitým věcem?
Ano, a právě proto musíme všechno pořád opakovat. Vyhráli jsme Evropskou ligu, ale stále nejsme tam, kde by on nás chtěl mít. A i my samy to víme. Rezervy jsou ještě velké. Je to práce na delší období.

Zajímavé bylo jistě vaše poslední angažmá v ázerbájdžánském Igtisadči Baku. Jak jste tam byla spokojená?
Už jsem mohla jít do Baku o sezonu dřív. Ale měla jsem tehdy podepsanou smlouvu v Přerově a nechtěla jsem dělat zle. Řekla jsem si, že pokud toto angažmá má přijít, že přijde. A skutečně se nabídka objevila znovu a ještě lepší. Využila jsem ji, i když jsem samozřejmě pořádně nevěděla, do čeho jdu. Ale slyšela jsem, že tam jsou podmínky dobré a volejbal také a potvrdilo se to. Schází se tam hráčky světových formátů.

Jak vypadala tamější liga?
Měla sedm týmů. Všechna utkání se hrála v Baku, každý celek trénoval ve své hale. Soutěž probíhala formou víkendových turnajů.

Kolik hráček je domácích?
Kluby jsou složeny prakticky jen ze zahraničních volejbalistek. Asi jenom jedna holčina v Igtisadči byla domácí.

Jak se vám klub postaral o bydlení?
Měla jsem krásný nový byt. V Baku je pěkné centrum města, to bych přirovnala třeba k Vídni. Ale dál od středu města je to horší a horší.

Soutěž se hrála jen o víkendech, jak jste trávila volný čas?
Volejbalistky tam tvoří vlastně jednou velkou rodinu. Měla jsem štěstí na skvělé spoluhráčky, vzájemně jsme se scházely a ulehčovaly si tak pobyt. V Baku hrála i jedna Slovenka, v mém klubu působilo několik Chorvatek, s těmi jsem si nejvíce rozuměla. Bavilo mě poznávat nový svět, novou mentalitu lidí.

Domů jste se v průběhu sezony asi moc nedostala, že?
V Baku jsem zůstávala od října po olympijské kvalifikaci. A ještě měsíc a půl byla příprava před ligou. Domů jsem se dostala jednou na Vánoce, za to jsem byla moc ráda. Dlouho totiž hrozilo, že budeme 24. prosince hrát, což jsem si neuměla představit. Naštěstí z toho sešlo a na týden jsem mohla domů. Po sezoně jsme se vracela v půlce května a pak začalo reprezentační soustředění.

Ještě předtím jste hrála v Rakousku. Čím bylo jiné toto působiště?
Tam bylo příjemné, že jsme hrály evropské poháry, dva roky dokonce Ligu mistryň. Utkaly jsme se opravdu s nejlepšími kluby. Vlastní liga je tam totiž horší než naše, tu jsme absolvovaly až v závěru sezony, postoupily jsme rovnou do Final Four.

V reprezentačním dresu jste startovala na mistrovství Evropy i světovém šampionátu. O kousek vám ale utekla olympiáda…
Říkám, že kouč Parisi měl k týmu přijít dříve a třeba bychom se do Londýna kvalifikovaly… On nás opravdu naučil jinak myslet. My jsme i předtím dokázaly hrát dobře, ale jakmile o něco šlo, tak jsme se zasekly a nedokázaly jsme potvrdit, že na to máme. A teď jsme v důležitých momentech otočily koncovky zápasů. To se mu v nás podařilo zlomit.

A další sezona? Zamíříte opět do Baku?
Ještě nevím. Ale liga tam začíná později, tak je pořád ještě čas vše doladit. Mám manažera a je na něm, co vyjedná, i když mu samozřejmě své představy říkám. Chci hrát hlavně kvalitní volejbal za slušných podmínek. Zajistit dobré angažmá je ale dost těžké, i proto jsem otevřená všem možnostem. Navíc to u mě bývalo spíše tak, že když jsem si řekla, že někam nepůjdu, tak právě to se později splnilo. Stejné to bylo i s Ázerbájdžánem.

Počkáte si třeba ještě i na další olympiádu?
Záleží na zdraví a na psychice. Měla jsem problémy s ramenem, což ale už je prý vyřešené. Pan doktor říkal, že už nepovolí (úsměv). Za to mě trápí kolena. A musím mít do volejbalu chuť. Dokud to půjde, budu hrát. Až si řeknu konec, skončím. A přijde miminko…

Chtěla byste po skončení kariéry zůstat u volejbalu?
To asi ne. Že bych dělala trenérku, to si neumím představit. Byla bych na hráčky moc hodná, chápala bych, že se jim nechce trénovat, a to by nešlo. Teď jsem dělala zkoušky na policejní akademii a přijali mě.

Najdete si nyní čas na opravdovou dovolenou?
V pondělí (dnes – pozn. red.) odjíždím na dvanáct dní s přítelem k moři. Je to první dovolená po dlouhé době, jinak nebyl pořádně čas. Potřebuju vypnout a vyčistit hlavu, sezona byla hodně náročná.