Krátce poté, co byla oceněna na galavečeru plzeňského sportu, vstoupila zářivě do nové sezony.

Na halovém mistrovství v Praze se Květa Pecková stala českou šampionkou v běhu na 3000 metrů.

Na zlato dosáhla osmadvacetiletá členka AK Škoda Plzeň suverénně v čase 9:30,69 minuty.

„Na to, že to byl můj první 
a zároveň poslední závod 
v hale, se mi běželo překvapivě dobře a spokojená jsem 
i s rychlým časem," hodnotila svůj výkon lékařka z plzeňské fakultní nemocnice. Patoložka, která na dlouhých tratích už nějaký pátek patří k domácí vytrvalecké elitě.

Nemrzí vás poznámky,
že na startu chyběly loňské medailistky v čele s obhájkyní Monikou Preibischovou?
Ne. Holky se prostě rozhodly jinak a pro mě ten titul 
i zlatá medaile mají svou cenu. Vždyť v sólo závodě jsem si zaběhla halový osobák
na trojce, což také těší.

Jaké další mety jste si pro letošní sezonu stanovila?
Prvním vrcholem je březnové mistrovství republiky
v krosu a na dráze se potom tradičně zaměřím na deset
a pět kilometrů. K tomu chci pomoci Škodovce v lize družstev, a pokud budu zdravá a zbude čas, tak se pokusím obhájit prvenství v Run Tour, což je seriál silničních běhů.

Stříbro z mistrovské pětky, výhra v Run Tour i čtvrtá příčka na legendárních Běchovicích vás vystřelila mezi deset nejlepších sportovců Plzně za rok 2013. Jak jste si galavečer užila?
Každé ocenění zahřeje a být
v tak úspěšné společnosti, jaká se v Plzni sešla, je velice příjemné. Jenže o víkendu mě čekal šampionát v hale, takže hned po vyhlášení jsem spěchala domů.

Pocházíte ze slavné sportovní rodiny. Váš otec Zdeněk Pecka je někdejší excelentní veslař, maminka Květa Jeriová zase vynikající běžkyně na lyžích. Jak se stalo, že je z vás atletka?
To je jednoduché. Když jsem byla malá, tak byl táta natolik pohlcen svým sportem, že už neměl sílu, aby se mi věnoval. A k lyžování je
z Litoměřic, z nížin Polabí, kde jsem vyrůstala, daleko.
Na běžkách sice jezdím ráda, ale ve třinácti mě chytla atletika a u té jsem zůstala.

Během přenosů z olympiády
v Soči se často opakuje záznam z her v Sarajevu 1984, na němž vaše maminka jako finišmanka dotahuje československou štafetu k senzačnímu stříbru. Co přitom pociťujete?
Ačkoliv ty obrázky dobře znám a vůbec celý závod, tak 
i po tolika letech mi naskakuje husí kůže. Je obdivuhodné, co máma, ale i táta dokázali.

Vy si nehýčkáte nějaký svůj sen v podobě startu na olympiádě nebo na mistrovství světa?
Žádné takové plány nemám. Nedávám si cíle, které bych musela za každou cenu splnit. Běhání mě baví, přináší mi radost a pořád se ještě zlepšuji, což je asi motor, který mě u závodění drží. A jen doufám, že to ještě chvíli vydrží.