Třicetiletý Jaroslav Lejsek byl ještě donedávna oporou basketbalového A týmu Lokomotivy Plzeň, ale po loňské sezoně se rozhodl, že se naplno vrhne na trenérskou dráhu.

Plzeňský odchovanec je dvoumetrový šikovný podkošový hráč, který mimo své působení v dresu Lokomotivy, kde basketbalově vyrostl a nastupoval zde i za všechny týmy v mužské kategorii, oblékal dres Rokycan, Domažlic nebo německého DJK Neustadt.

Hráčskou kariéru však na hřebík ještě zcela nepověsil, když v letošní sezoně nastupoval v západočeské lize za Lokomotivu Plzeň C.

Máte za sebou povedené roky v A týmu mužů. Nebylo na odchod z první ligy přece jen ještě příliš brzy?

Musím říct, že jsem měl původně v plánu ještě pár let vydržet. V půlce sezony jsem se ale dost nepříjemně zranil a po návratu to už prostě nebylo ono. Nemohl jsem se dostat do pohody jako před zraněním a sám jsem měl pocit, že týmu nepomáhám tak, jak bych si představoval. Na začátku letošní přípravy jsme seděli s trenérem Eismanem a došli jsme k vzájemné shodě, že je čas přesunout se na lavičku jako asistent a nechat minuty našim odchovancům. Věřím, že svoji šanci chytí a je to správný krok. Já budu dělat nadále i ze své nové pozice dál všechno pro to, abych týmu pomohl.

Za áčko jste odehrál mnoho zápasů. Dokážete vybrat zlomové momenty, které považujete za vrchol svého působení?

Pro mě si myslím byl vůbec úspěch dostat se do Áčka. Kdyby nebylo kluků v tehdejším béčku, asi bych basketbal vzdal v sedmnácti letech… Na nějakou trenérskou kariéru by taky nedošlo. A díky nim mám těch vzpomínek spousty. Co bych rád vypíchl, jsou dvě účasti na Final four první ligy, což byl určitě výborný týmový výkon. Když bych vybral nějaký svůj osobní úspěch, vybaví se mi jako první zápas s Jihlavou (v něm zaznamenal Jaroslav Lejsek 43 bodů, pozn. red.)

V kariéře jste si vyzkoušel i zahraniční angažmá. Jak na něj vzpomínáte a co vám dalo do života?

Myslel jsem si, že němčinu, ale to už je všechno pryč. Hlavním rozdílem pak byla šatna. Musel jsem naučit prosazovat v novém kolektivu. Přišel jsem do nového týmu, kde jsem byl pro všechny jen nějaký Čech a nikdo mě neznal. Musel jsem se zpočátku každým tréninkem a každým zápasem sám prosazovat a bojovat o svoji pozici, což se mi povedlo. Získal jsem si respekt nejen u spoluhráčů, ale i v celé soutěži.

Když jste viděl své bývalé spoluhráče na palubovce v letošní sezoně, nelákalo vás zase obout boty a přetáhnout dres přes hlavu a vběhnout na hřiště?

Myslíte v těch dvou zápasech? (smích) Ne, já jsem se naštěstí posunul do pozice asistenta a s kluky, kteří patří do skupiny mých blízkých přátel, jsem stále v kontaktu. S hráči jako Venca Honomichl nebo Honza Suchý jsem vyrůstal a bez nich bych se asi ukousal nudou. K samotným zápasům, určitě to hráče láká a chtěl by hrát, ale jsem v jiné pozici, kde jim mohu pomáhat jinak než na hřišti. Díky tomu, jak dlouho se známe, a znají mě jako hráče, tak vědí, že to myslím s nimi dobře a jde nám o stejnou věc, kterou je vítězství Lokotky.

V současné době jsou nižší basketbalové soutěže přerušeny. Udržujete se v kondici, aby až se vše znovu rozběhne, jste byl připravený?

Snažím se v období korony pracovat na nových věcech a právě pravidelné cvičení je jednou z nich. Jelikož jsem celý život zvyklí trénovat, tak by mi to i chybělo. Naštěstí jsem v kontaktu s Honzou Králem (kondiční trenér a výživový specialisty pozn. red.) a snažíme se dohnat to, na co nebyl dřív čas. V současnosti se cítím ve výborné formě, ale chybí mi samozřejmě basketbal a zápasy, ale to asi každému hráči.

V kariéře jste nastupoval pod vedením mnoha trenérů. Ovlivnili vás v tom, jakým chcete být trenérem?

Spíše v tom, jaké věci nedělat a jak se chovat k hráčům, než že bych si vzal něco pozitivního. Ať se to nezdá, každý trenér ve vás nechá nějakou stopu. U mě tu nejsilnější zanechal pan Zdeněk, který po mě šlapal. Asi jen díky němu jsem pak dokázal hrát aspoň na jakési úrovni. Zároveň si myslím, že je důležité najít si vlastní cestu, než někoho slepě kopírovat. Každý trenér má nějakou myšlenku, nějakou filozofii a jsem rád za tým trenérů, který teď máme. Máme společný cíl a o cestách, kterými ho chceme dosáhnout, společně diskutujeme a navzájem se posouváme.

Jaký byl pro vás přerod z hráče na trenéra?

Dost přirozený a přijde mi, že to všechno do sebe zapadá. Díky zkušenostem z palubovek si dokážu představit některé herní situace, a lépe tak pomoci našim talentovaným mladíkům. Naštěstí to pořád není úplný přesun, když jsem pořád aktivním hráčem v C týmu. Když bych měl přejít kompletně, bylo by to daleko těžší.

Je přesto ještě nějaká teoretická možnost, že byste se vrátil zpět do áčka?

S kluky v céčku mě to baví a doufám, že v následujících letech se na tom nic nezmění. Nicméně říkat teď, že do áčka se již nevrátím, nebudu. Nechám si tuto kapitolu ještě otevřenou…