V uplynulé sezoně se šestadvacetiletá rodačka z Postřekova blýskla na olympiádě v Pchjongčchangu. V závodě Světového poháru v Lahti poprvé v kariéře pronikla do elitní dvacítky (18.) a na závěr si Beroušková vybojovala český titul v závodě na 30 kilometrů. Členka plzeňského Sport Clubu byla také vyhlášena Sportovkyní města Plzně roku 2017.
„To ocenění mě mile překvapilo. Na galavečer jsem šla nic netušíc, a najednou tohle,“ zavzpomínala s úsměvem.

Co vám ve vzpomínkách na úspěšnou sezonu vytane nejvíc? Olympiáda nebo už boj o účast v Pchjongčchangu?
Já jsem si vůbec nepřipouštěla, že bych se na olympiádu nenominovala. Ani ultimátum v podobě výhry v Kontinentálním poháru mi nepřišlo nepřekonatelné. Byla to výzva a když jsem jí zdolala, ještě víc mě to povzbudilo.

Z čeho pramenila ta jistota, že uspějete?
Mám asi štěstí v tom, že Láďovi, mému trenérovi, se daří obdivuhodně načasovat formu. Klaplo to loni při mistrovsví světa a já věřila, že to vyjde i nyní. Vrchol přišel sice až týden po olympiádě na svěťáku v Lahti, ale i tak si Láďovy práce vážím. Ne každý trenér tohle umí.

Je výhodou mít trenéra za partnera a opačně?
Je, protože jinak bychom se moc neviděli. Takhle jsme spolu alespoň na tréninku. Navíc jeho zájmem je, abych dobře lyžovala, takže je to dobře prolnuté.

Ve všech směrech?
Hm, někdy to má negativní odezvu. Zvlášť když se mi nechce na trénink, tak se mu to nelíbí a vzplane boj. Jinak ale moc nereptám, respektuji, co Láďa vymyslí.

Na to, že jste z Chodska, si moc nedovedu představit, že byste si neřekla své.
Diskutuju o lecčems, ale o tréninku ne. Z atletiky, s níž jsem začínala, to tak mám nastavené. I když Láďa by možná řekl něco jinýho…

Z vašich odpovědí soudím, že trenéra ani klub v nadcházející sezoně nezměníte?
To ne. Pokračuji ve Sport Clubu pod vedením Lászla.

Problémy z minulé sezony, kdy vaše zařazení do reprezentace bylo podmiňováno přestupem do Dukly Liberec a změnou trenéra, se tedy neopakovaly?
Ne, nic takového se nestalo. Spolu s Petrou Novákovou jsme byly zařazeny do áčka žen. Což by mělo přinést také možnost individuální přípravy a vůbec lepší podmínky. Tak uvidíme, jaká bude realita.

Odmítnutím nátlaku jste si vysloužila pověst rebelky. Jak vám to zní?
Jako nadsázka. Největší rebelií bylo asi nejít do reprezentace a připravovat se sama. Ve chvíli, kdy se rozběhla sezona, začaly platit nějaké podmínky, a protože jsem je plnila, tak mě nemohli ignorovat. A věci se dál mění k lepšímu. Od února už nejsem nezaměstnanou profesionální sportovkyní.

Nezaměstnaná profesionálka, to je vůbec možné?
Je. Ač reprezentantka, tak tím, že jsem nebyla v Dukle, jsem neměla žádný stálý příjem. V přípravě jsem se opírala o podporu kraje, dalších institucí, firem a klubu. Teď jsem zaměstananá na částečný úvazek ve sportovním centru ministerstva vnitra a dostávám plat.

Skončilo vám odpočinkové období. Jak vypadalo vaše volno?
Znamenalo, že jsem něměla plánovaný trénink. Mohla jsem si jít zaběhat, vyjet na kole jen podle chuti. Tedy moc se mi nechtělo. Bylo krásný nic nemuset (úsměv).

Co vás na běžeckém lyžování, které bolí, přitahuje?
Já jsem soutěživý typ, ráda vyhrávám a když se zlepšujete, jdete nahoru, tak dřinu v tréninku tolik nevnímáte. Zatím nepřišel moment, abych se výkonnostně zastavila nebo zhoršovala. A pořád mám svůj cíl, spíš sen, dostat se ve svěťáku do top desítky nebo pětky. To je motor, který mě žene.

Zatím víte, kolik úsilí stojí umístění mezi dvacítkou nejrychlejších závodnic.
Paradoxně to osmnácté místo v Lahti jsem vybojovala poměrně lehce. Moje forma kulminovala, jelo se mi dobře a k desítce chybělo málo, asi čtrnáct sekund. Víc bolí závody, kdy se trápíte, všichni vám ujíždějí a končíte někde vzadu.

Co byste musela ještě zlepšit, aby vyšlo top deset?
Prostor na zlepšování je obrovský. Tím, že vrcholově lyžuji jen pár let, tak mám rezervy v technice i v síle. Láďa se tím zabývá, chystá mi stále nové cviky, ne vždycky jsem z nich nadšená, ale jdu si za tím. Musí se však sejít víc věcí, forma, zdraví, ale i materiál – lyže a tak. Ale pořád věřím, že to může vyjít.