„Musím přiznat, že na světové úrovni jsem použitelný tak poslední dva měsíce. Přesto jsem rád, že jsem tu mohl být. Dalo mi to hodně,“ říkal při návštěvě Deníku na severu Německa.

„Bohužel i já jsem se zařadil do šedého průměru nebo spíš podprůměru celého mužstva,“ vyjádřil se kriticky ke svému vystoupení v domácí finálové odvetě se španělským týmem Ciudad Real.

Ve středu se mohl po vítězství v Göppingenu 43:31, k němuž přispěl šesti góly, Jícha alespoň radovat ze zisku německého titul. „Titulu si hodně cením. Je to ale jenom slabá náplast na zklamání z finálové porážky v Lize mistrů,“ doplnil Jícha.

Ve finále Ligy mistrů jste dostal na hřišti hodně prostoru, čekal jste to?
Musím přiznat, že ano, protože po zranění jsem ve všech důležitých duelech hodně hrál. Cítil jsem důvěru trenéra.

První duel jste vyhráli, ale doma jste na to nenavázali. V čem se Ciudad Real nejvíc zlepšil?
Vůbec jsme se nedokázali prosadit přes jeho dobře organizovanou defenzivu.

Střetly se ve finále Ligy mistrů opravdu dva nejlepší kluby?
Momentálně to tak je.

Přesto vidíte mezi oběma týmy nějaký rozdíl?
Určitě. My jsme spíš tradiční klub (založen už v roce 1904, pozn. aut.), trenér Serdarušič tu je už patnáct sezon, Stefan Lövgren jedenáct. Ciudad Real je takovou házenkářskou Chelsea, je to nejbohatší klub na světě.

Měli jste za výhru v Champions League slíbené zvláštní prémie?
Určitě, ale je to individuální věc. Každý má ve své privátní smlouvě nějaké bonusy.

Porážkou s Ciudadem Real jste tedy přišli o pěkné peníze…
Je to ale zhruba stejná suma, jakou jsme získali za německý titul.

Na kolik si vůbec přijde házenkář v bundeslize? Zkuste to porovnat s fotbalem…
Plat špičkového hráče v Německu nebo ve Španělsku se může pohybovat mezi 400 až 450 tisíc eur ročně. Špičkový fotbalista v bundeslize bere i desetkrát tolik.

Je možné, že některý klub ovládne evropskou házenou tak jako před časem Barcelona, která vyhrála pět ročníků Ligy mistrů v řadě (1996-2000)?
To už asi při současné konkurenci nejde. Špička se teď hodně vyrovnala a konkurence je daleko větší. Přibyly kluby, jako je Hamburk, Lemgo, Flensburg, Kronau. Jejich rozpočty jsou obrovské a mnohdy i předčí ten náš (6,5 milionu eur, pozn. aut.)

To jsou všechno německé kluby. Je pro vás složitější prosadit se v bundeslize nebo na evropské scéně?
Ani jedno není jednoduché. Bundesliga se hodně vyrovnala. Nedávno jsme vyhráli na půdě nováčka z Berlína šťastným gólem v poslední vteřině a byli jsme za to rádi.

Považujete tedy bundesligu za nejlepší klubovou soutěž na světě?
Má obrovskou kvalitu, určitě je nejvyrovnanější. Prohrát může každý s každým. I my hodně zápasů rozhodneme ve svůj prospěch až v závěru.

O Kielu se říká, že je naprosto výjimečný klub. Čím to podle vás je?
Musím se přiznat, že jsem se po tom sám pídil. Už ve třicátých letech tu bývalo vyprodáno, a to Kiel hrál jenom druhou ligu. Lidi tu mají házenou rádi, hodně jí rozumí.

Také návštěvy máte naprosto fantastické?
Od roku 2001, kdy byla přistavena Ostseehalle (nyní je kapacita 10 250 diváků, pozn. aut.), je neustále vyprodáno.

To samozřejmě přináší i popularitu, poznávají vás lidé na ulici?
Ano. Občas vás lidi i zastaví a prohodí pár slov. Já se to snažím užívat. Pokud zrovna chci mít více soukromí, tak zůstávám doma.

Do jaké míry se naplnila vaše očekávání z angažmá v jednom z evropských velkoklubů?
Už jako malý jsem si přál hrát v takové atmosféře. Před deseti tisíci diváky. Když jsem poprvé přijel do Kielu, věděl jsem, že jsem ve vysněném klubu.

V létě se o vás společně s Kielem přetahovaly španělské kluby, byly pro vás tedy závěrečné boje v Lize mistrů proti Barceloně a Ciudadu Real specifické?
Zvláštní náboj měl zejména semifinálový duel s Barcelonou, která byla tehdy taky ve hře. Prosadil jsem se i proti takovému velkoklubu (Jícha byl v obou duelech nejlepším střelcem, dal 17 branek, pozn. red.). Dokázal jsem, že házenou hrát umím a snad jsem všechny přesvědčil, že jsem nebyl špatný nákup.

Klubová sezona už vám pomalu končí, ale přijde na řadu reprezentace, které se letos nechtěně vyhýbáte…
Už když přišla pozvánka na baráž se Srbskem, jsem volal klukům, že tentokrát nic neslibuji. Vždycky jsem říkal, jak se na nároďák těším a pak do toho přišlo zranění. Vždyť já mám v reprezentaci za sebou téměř roční přestávku…