Následovala rehabilitace v Praze na klinice známého fyzioterapeuta Petra Koláře. Minulý týden byl už připravený na lavičce v utkání s Lovosicemi. Nechyběl ani v Jičíně. „Ještě jsem ale nehrál a funguju jako šestnáctý hráč. Teď jsem naskočil do plného tréninku,“ vysvětluje Jakub Tonar.

Kdy budete moct nastoupit do zápasu?
Od doktorů jsem koncem října dostal svolení, že už mohu všechno, tudíž začínám s plným tréninkem. V klubu jsme domluveni, že měsíc plně potrénuju, abychom věděli, jak se koleno chová v proskokovém zatížení. Pak si sedneme a prokonzultujeme, jestli bych naskočil na poslední zápasy v prosinci, nebo až po Novém roce.

Prožíváte zápasy ze střídačky jinak než z hlediště?
Myslím si, že je to podobně těžké. Musím poděkovat a jsem hrozně rád za to, že mohu být na střídačce aspoň jako šestnáctý hráč a že jsem blíž klukům. Nicméně těžko se to sleduje, když člověk s tím nemůže nic udělat a jen fandí. Makám ale na tom, abych mohl klukům co nejrychleji pomoct.

Jak jste viděl víkendový zápas v Jičíně? Byl brankář Veverka tou neprostupnou zdí?
Nechtěl bych ho hodnotit, když jsem to viděl z lavičky. My jsme selhali ve střelbě, její úspěšnost byla malá, což všichni asi víme. Veverka měl pár dobrých zákroků, ale druhý poločas jsme se už dostali do křeče a nevycházelo nám vůbec nic. Nedělal bych z toho ale závěry, že jsme v krizi. Teď máme doma Hranice a proti nim porážku z Jičína musíme odčinit.