Do cíle na Alpe Cermis vyjel sedmadvacetiletý lyžař jako nejlepší z Čechů na jedenáctém místě. Necelých šest vteřin za elitní desítkou.

Nemrzelo vás, že k desítce nakonec chybělo tak málo?
Dá se to brát tak, že jsem zopakoval své nejhorší umístění z premiéry v roce 2008. (úsměv) . Tour jsem dojel počtvrté ze šesti startů a byl jsem už také devátý a osmý. Ale já jsem s jedenáctou příčkou spokojený. Kdyby mi tohle umístění před startem série někdo nabídl, bral bych ho všema deseti.

Po zdravotních problémech z úvodu sezony jste si potvrdil, že se vám vrací forma v pravý čas?
Kvůli nemoci jsem začal závodit o čtrnáct dní déle
a potom se k tomu přidaly trable s patou, takže klasickým stylem jsem nějaký čas nemohl vůbec jezdit. Ale je to
za mnou a zdá se, že jsme
s trenérem na dobré cestě. Navíc vzhledem k olympiádě nepatřila Tour k vrcholům sezony, ale i tak jsem měl 
z výsledků dobrý pocit.

Z kterého nejvíce?
Solidně jsem zvládl prolog 
i druhý sprint. Ale nejlepší výkon jsem předvedl asi na patnáctce s hromadným startem ve švýcarském Lenzerheide. Byla to vlastně moje první dlouhá klasika v téhle sezoně, ale jelo se mi překvapivě dobře. A nebýt toho, že jsem se v závěru namotal do pádu, tak jsem mohl být aspoň jednou v desítce. Možná šestý, osmý. Co já vím.

Byla nějaká etapa, s níž jste naopak spokojen nebyl?
Nepovedl se mi úvodní sprint, kdy jsem nepostoupil do vyřazovacích kol. Ale víc mě mrzí moment z dlouhého přejezdu do Toblachu, který mě nejspíš připravil o šanci být celkově v deseti.

Co se vám přihodilo?
Místo toho, abych šetřil síly na závěrečné dva dny, tak jsem se marně a zbytečně snažil dojet vedoucí skupinu a ke konci etapy jsem prostě rupnul. V předposlední den Tour jsem potom chytil malinko větší ztrátu, než kdybych byl fit.

Byla letošní Tour těžší o to, že vzhledem k jarním teplotám se měnil program série a závodilo se na technickém nebo rozměklém sněhu?
Změny v programu se mi nedotkly a podobné to bylo
s počasím. Na úvod v Oberhofu sice chvílemi pršelo, ale pořadatelé se s tím popasovali. První tréninky a rozjezdová kola jsme absolvovali ve speciálním tunelu. Vlastní prolog se potom jel na okruhu jen asi kilometr a půl dlouhém, ale závodit se dalo.

Do cílového stoupání na známé italské sjezdovce jste se dral už poněkolikáté. Je to výhoda vědět, jaké galeje vás přitom čekají?
Sice se říká, že poprvé do toho člověk vlétne s elánem, naplno, protože neví, jak ho kopec vycucá, a kolik bolesti ten výjezd obnáší. Já jsem však radši, když vím do čeho jdu, a snažím se těžit ze zkušeností z předchozích Tour.
I když každý ročník je jiný.

Jak moc obávaný kopec kousal letos?
Méně, než jsem sám čekal. Přitom já měl ze sjezdovky Alpe Cermis docela obavy. Nakonec to víc bolelo dole na rovině na měkkém promočeném sněhu. Ale v kopci se mi jelo překvapivě dobře. I tempo mi sedělo a ve finále jsem byl ještě schopen zrychlit.

Tour se koná na přelomu roku. Kde vás změna letopočtu zastihla a jak jste nový rok vítal?
O silvestru jsme byli 
ve Švýcarsku, ale na nějaké oslavy nebyl čas. Jen domů jsem poslal pár esemesek. 
S Alešem Razýmem, s nímž jsem byl na pokoji, jsme zalehli asi v půl jedenáctý. 
O půlnoci nás probudilo bimbání zvonů, nějaké rachejtle, ale vše zase brzy utichlo a my spali dál.

Byl jste po sérii závodů v rychlém sledu hodně zničený?
Není to tak, že bych teď třeba nemohl chodit, tělo ale nějaký odpočinek potřebuje. Jak já říkám aktivní regeneraci. Půjdu se proklusnout, lehce si zaposiluji.

Jenže už v závěru týdne pokračuje Světový pohár v Novém Městě na Moravě. Vy se startem na Vysočině nepočítáte?
Naopak, na domácích tratích závodit chci. Rozhodně bych měl jet týmový sprint
a o účasti v individuálním sprintu se rozhodnu až na místě.

Co bude následovat? Závěrečná příprava na olympijské hry v Soči, do jejichž zahájení chybí měsíc, nebo vás mezitím čekají ještě nějaké závodní testy?
Ten poslední by měl proběhnout právě v Novém Městě a další závody Světového poháru potom vypustím. No
a v půlce ledna odjedeme do Itálie do vysokých hor a ve velké nadmořské výšce se budeme držet až do olympiády.