Loni v barvách týmu AC Sparta získal titul domácího akademického šampiona a v závodě Europe Tour v Holandsku skončil třetí.

Teď pro kontinentální stáj se sídlem v Rokycanech vybojoval Hunal bronzový úspěch v etapovém závodě An Post Rás v Irsku.

Během osmi dní absolvovali jezdci 1172 kilometrů.

Kromě Hunala se v Irsku představili ze sparťanů ještě Ondřej Pávek, Daniel Vejmělka, Rostislav Krotký a Jiří Nesveda.

Zvítězil Francouz Nicolas Baldo ze švýcarské stáje Atlas Jakroo. Čtyřiadvacetiletý Hu᠆nal za ním zaostal o pouhých 17 sekund.

Bronzový celkově, druhý v soutěži vrchařů, nakolik si dosažených výsledků ceníte?
Když jsme s týmem do Irska odjížděli, tak jsme si říkali, že by bylo super být na pódiu, a to se povedlo. Osobně jsem se na závod chystal a výsledek považuji za zatím nejlepší ve své dosavadní kariéře. Ale není to jen moje zásluha. Nebýt týmu, tak bych třetí nebyl. Kluci pro mě odvedli obrovský kus práce a já jim za to děkuju. Třeba Jirka Nesveda měl úřadovat v cílových spurtech, místo toho pro mě sjížděl úniky soupeřů. A stejně makali i další.

Kdy jste uvěřil, že byste mohl skončit mezi nejlepšími třemi jezdci?
Asi po páté – královské etapě. Byla hodně tvrdá. Měřila sice ´jen´ 149 kilometrů, ale v závěru na nás čekalo sedm kopců. Navíc den předtím mě postihly zdravotní problémy a nevěděl jsem, jak tělo zareaguje. Naštěstí se mi jelo dobře a výsledkem bylo druhé místo v etapě, jen pár vteřin za Francouzem Rostolanem, který nakonec celkově skončil těsně přede mnou.

Uprchlíka Rostolana jste naháněl s týmovým kolegou Rostislavem Krotkým a byl jste blízko jeho dostižení.
Nejdříve jsme si ale s Rosťou a dalšími asi osmi jezdci museli doskočit vedoucí pětičlennou skupinku, před kterou jel ještě Rostolan. Jenže když se to povedlo, zájem pokračovat ve stíhačce upadl. Tak jsem nastoupil a s Baldem a Fumeauxem jsme za ním vyrazili, jenže on o pár desítek metrů svůj náskok uhájil.
Byl to třeba ten kousek, oněch pár vteřin, které vám chyběly, abyste v konečném pořadí dopadl ještě lépe?
Určitě. Závod byl nesmírně vyrovnaný. A když se ohlédnu, tak lituji několika slabších chvil, protože v Irsku bylo reálné myslet na vítězství.

Který z těch slabších momentů byl asi klíčový?
Hodně špatně to se mnou vypadalo v průběhu druhé etapy. To odjela z pelotonu čtyřčlenná skupinka a vytvořila si poměrně velký náskok. Právě tehdy se však ukázala síla našeho týmu. Kluci do toho šlápli, já ztratil jen nějaké vteřiny a zůstal jsem ve hře o pódium.

Na třetí příčku jste se posunul po páté etapě. Jak těžké pak bylo pozici ve zbývajících třech dnech uhájit?
Podřídili jsme tomu všechno a byla to obrovská zkušenost. Vyučili nás třeba Švýcaři, kteří hlídali žluťáka pro Balda. V závěru šesté rovněž těžké etapy se seřadili na špici, aby nás pak v jedné nepřehledné zatáčce zbrzdili a umožnili Baldovi nastoupit do úniku. Získal tím jen asi deset vteřin, ale definitivně tak potvrdil své vítězství.

Zkuste přiblížit obtížnost závodu, jakým byl An Post Rás. Co se skrývá za označením kategorie UCI 2.2?
Osmietapový podnik je nejdelší, jaký se v této kategorii vůbec jezdí. Je určen pro jezdce kontinentálních stájí a těch se třeba v Irsku sešlo sto osmdesát. O celkové prvenství usilovalo možná deset dvanáct týmů, takže to byl docela kvapík. Rychlostní průměr se pohyboval kolem pětačtyřiceti kilometrů v hodině. A to berte v úvahu kopcovitý terén, kde nechyběla ani 19procentní stoupání. U nás lze něco podobného zažít snad jen při etapách Czech Tour. Jinak se doma běžně perou dva tři týmy, které se dobře znají, a převažují taktické šachy.

Těší vás dosažený výkon
i vzhledem k blížícímu se mistrovství republiky?
Červnový mistrák je pro mě i pro tým Sparty prvním vrcholem sezony. Budeme se chtít ukázat a je jedno, jestli by to na konec vyšlo na mě, nebo třeba na někoho dalšího. Teď se momentálně po té irské misi i dlouhém cestování cítím ale unavený, takže na domácí šampionát ještě nemyslím.