Trénoval medailisty z mistrovství světa i olympiády, ale se stejnou vervou, zarputilostí a nasazením se věnoval výchově mladých adeptů házené. Stejně jako fotbalový mládežnický trenér Josef Žaloudek připravil na hvězdnou kariéru Pavla Nedvěda, Miroslav Moulis zásadním způsobem ovlivnil kariéru jednoho z nejlepších házenkářů světa Filipa Jíchy.

„Házená je můj život,“ říká Miroslav Moulis, který se ve středu 6. prosince dožil pětaosmdesáti let. Legendárnímu trenérovi, přišli poblahopřát jeho bývalí svěřenci – stříbrný medailista z olympijských her v Mnichově Vladimír Jarý se svým spoluhráčem z mistrovského týmu Škody Plzeň z roku 1974 Pavlem Čejkou.

„Kluci, udělali jste mi velkou radost, že jste přišli,“ rozzářil se Miroslav Moulis, jenž svádí nejtěžší boj svého života – statečně čelí zákeřné nemoci. Večer pak radostné chvíle pokračovaly - jubilantovi telefonicky blahopřál jeho nejslavnější žák Filip Jícha.

Mezi gratulanty byl i Deník, který legendárního trenéra vyzpovídal.

Pane Moulisi, můžete zavzpomínat na své házenkářské začátky?
Začínal jsem doma ve Šťáhlavech s českou (nyní národní) házenou, a v roce 1948 jsem se začal věnovat i mezinárodní házené. Ve Šťáhlavech jsme byli propagátory handbalu, hráli první zápasy v Plzni třeba na náměstí Republiky nebo na zimním stadionu.

Jaká byla vaše další cesta v hráčské kariéře?
Po vojně jsem přešel do Škody Plzeň. Tehdy přecházely sportovní kluby pod továrny a oddíl se tak jmenoval Z.V.I.L. (závody Vladimíra Iljiče Lenina). V mužstvu mě strčili na křídlo, protože uprostřed hrála tři největší esa týmu – reprezentanti Vícha, Eret a Pešl. Vzpomínám si na finálový turnaj mistrovství republiky v roce 1954, který se hrál v Plzni a zúčastnily se ho čtyři nejlepší týmy – vyhrála Dukla, druhá byla Plzeň, třetí Prešov a čtvrtý Zlín.

Proč jste se pak vrátil ještě jako hráč do Šťáhlav?
Mně to na křídle moc nebavilo, táhlo mě to do středu, jenže v Plzni byla velká konkurence. Už jsem s házenou chtěl jako aktivní hráč pomalu končit, když mě zavolali Šťáhlavští, že to dávají znovu dohromady a jestli bych jim nechtěl pomoct jako hrající trenér. Já na to kývl, ale ještě předtím jsem jim řekl: Jestli chcete, abych to dělal, tak musíme pořádně trénovat. Měli jsme ve druhé lize pět tréninků týdně a zápas, což zní neuvěřitelně i na současné poměry. Jenže kluci ve Šťáhlavech do toho se mnou šli, byli pro házenou neskutečně zapálení.

Jak vzpomínáte na šťáhlavské fanoušky, kteří dokázali vytvořit při zápasech neskutečnou atmosféru?
Byli ohromní. Atmosféra byla bouřlivá, díky nim se ve Šťáhlavech nikomu ze soupeřů nehrálo lehce. Byli i nesmírně obětaví. V zimě jsme trénovali v neděli na jízdárně zámku Kozel, oni vyrazili napřed a zatopili nám v kamnech. Tréninky byly velice tvrdé, všichni, i ti nejstarší hráči, ale trénovali velice poctivě.

Tvrdá práce přinesla ovoce, Šťáhlavy postoupily do nejvyšší soutěže …
Vzpomínám si, že jsme byli jediný tým, který v sezoně sebral body za remízu 10:10 suverénní pražské Dukle. Pro ryzí amatéry to nebylo snadné, když jsme hráli třeba v Prešově, tak si na to hráči museli vzít v práci dovolenou. Po dvou letech jsme v první lize skončili.

Jak se vám dařilo skloubit roli hráče a současně trenéra?
Zjistil jsem, že je to velice složité. Pochopil jsem, že buď musíte jenom hrát, nebo trénovat. Od té dny jsem už jen trénoval. Postupně jsem si doplnil trenérské vzdělání až po nejvyšší kvalifikaci na Fakultě tělesné výchovy a sportu v Praze.

Ze Šťáhlav jste se jako trenér vrátil do Škody Plzeň, kde jste začal budovat postupně tým, který v roce 1974 získal mistrovský titul. Jak na to působení vzpomínáte?
Brzy jsem poznal, že je třeba mužstvo postupně omladit, což se ale nelíbilo některým starším hráčům, kteří museli z týmu odejít. Byla to ale jediná cesta, jak jeho kvalitu pozvednout, aby mohl bojovat v lize o nejvyšší příčky. Do týmu postupně přišli bratři Rudolf a Jan Šulcové, z vojny v Dukle nejdříve Vladimír Jarý a Jindřich Krepindl, rok po nich Vladimír Haber a nakonec Láďa Eberle. Ti pak tvořili základ mužstva, který v roce 1974 vybojoval pro Plzeň titul mistrů Československa.

Na začátku sedmdesátých let jste působil jako trenér v Tunisu. Co pro vás zahraniční angažmá znamenalo?
Byla to velmi cenná trenérská i životní zkušenost. Trochu i smutná, protože být tři roky sám bez rodiny v cizí zemi není vůbec snadné. V Tunisu jsem působil jako regionální trenér – dopoledne jsem se věnoval mládeži ve školách, odpoledne pak klubům. V Tunisu jsem měl čas jen pro házenou a mohl jí věnovat veškerý svůj čas. Měl jsem prostor vymýšlet další a další cvičení a obohacovat tak tréninkový proces. V Tunisu jsem se v kariéře trenéra hodně posunul a snad jsem tam zanechal i nějakou svoji stopu.

Setkal jste se pak v budoucnu s některými svými tuniskými svěřenci?
Po letech přijel do Plzně národní tým Tunisu a jeho trenér, kterého jsem v Tunisu vedl jako dorostenec, za mnou přišel, objal mě mě a řekl mi: „Pane Moulis, díky za všechno, co jste mě naučil.“ Přiznám se, že mě to dojalo.

Do nejvyšší domácí jste se vrátil, když jste pomáhal nováčkovi ze Starého Plzence. Jak složité bylo sedět na dvou židlích, když jste přitom trénoval ještě dorostence plzeňské Slavie?
Nebylo to jednoduché. Vybavuji si jednu vzpomínku, kdy jsem s dorostem hrál doma od půl jedenácté, po utkání na mě čekal otec Filipa Jíchy a vezl mě na zápas Starého Plzence do Brna. Když jsme dorazili do haly, kluci prohrávali 1:4, ale nakonec se nám podařilo v Brně o gól vyhrát.

Velkou část kariéry jste se věnoval výchově mládeže. Na kterou partu nejraději vzpomínáte?
Já vzpomínám rád na všechny, ale jedna byla výjimečná – byla to parta kolem Filipa Jíchy, Lukáše Buchty a Vency Vraného. Všichni byli lační po tréninku, pracovali na sobě a chtěli se neustále zlepšovat. Odměnou jim pak byl zisk mistrovského titulu.

Sledujete stále házenkářské dění?
I když mi nemoc už nedovolí navštěvovat zápasy, házenou sleduji. Třeba zápasy Talentu v extralize, nebo teď mistrovství světa žen v Německu. A když v noci nemohu spát, vstanu, sednu si za stůl a vymýšlím tréninková cvičení …