Šestinásobný vítěz paralympiády uzavíral 24 let ve světové špičce, kde ukazoval, že handicap není překážkou k dosažení vrcholných sportovních úspěchů.

Jaká pro vás rozlučka byla?
Nádherná, emotivní. Po těch patnácti letech, co jsem do Plzně na Giant ligu jezdil, tu mám spoustu přátel. Na Plzeňsku působí i řada společností, které mě podporují, v čele s firmou Duratec, která pro mě dělá kola a teď spolu s organizátory Giant ligy pro mě připravila tohle milé rozloučení.

Kolo jste dal v Plzni symbolicky k ledu (jeden z dárků, které Jiří Ježek dostal, byla část rámu kola v kostce ledu), už vás nic nezviklá?
Ne. Po těch letech v proficyklistice prostě nastal čas, abych skončil. Na kole se ale budu vozit dál. Jen si cyklistiku, která mě provází celý život, chci víc užívat a zároveň být dál její součástí.

V jaké roli?
S manželkou Soňou, která je i mou manažerkou, jsme za uplynulé roky něco vybudovali, máme zkušenosti, kontakty a chceme se dál angažovat nejen v cyklistice handicapovaných, ale v české cyklistice obecně. V Praze na Dukle se začnu věnovat mladým závodníkům, pořádám motivační přednášky. Zároveň se chci dál motat kolem závodů. Třeba příští rok budu v Plzni ambasadorem mistrovství republiky v silniční cyklistice.

Součástí rozlučky byl panel s fotografiemi vašich největších úspěchů. Co vám při pohledu na ně běželo hlavou?
Vybavily se mi nějaké vzpomínky, ale hlavně se to všechno spojilo do krásného pocitu, že moje kariéra asi stála za to. A zároveň, jaké štěstí jsem měl, že jsem to mohl prožít. Vždyť jsem se dokázal prosadit i mezi zdravými cyklisty. Jezdil jsem profizávody společně s vítězi Tour de France, což pro mě byla obrovská odměna za tu dřinu, kterou jsem svému sportu obětoval. Protože tohle jsem si musel tvrdě vydřít.

Změnil se za ta léta pohled na cyklistiku a sport handicapovaných obecně?
Myslím, že ano a neskromně řeknu, že jsem k tomu svým dílem přispěl. Moje úspěchy přitahovaly zájem médií a můj životní příběh tak oslovoval daleko širší část veřejnosti, než jen sportovní fandy. Zvlášť pro lidi po úrazu to byla motivace, že se dá leccos překonat. A to, že svým životem můžu někoho inspirovat, mě těší a chci v tom pokračovat.

Byly pro vás úspěchy v závodech hlavním hnacím motorem v tréninku a vůbec v překonávání sama sebe?
Když jsem s cyklistikou začínal, tak mě pochopitelně hnala vidina úspěchu. Chuť nominovat se na paralypiádu, získat tam medaili. Ale když se to potom povedlo, tak najednou zjistíte, že medaile jsou sice znamením úspěchu, ty jsou příjemné, ale důležitější je, že vůbec můžete sportovat a věnujete se něčemu, co vám přináší radost. Začne vás víc bavit i ta dřina, která k cyklistice patří. A i když dál děláte maximum pro úspěch, tak tím hlavním je dobrý pocit ze života.