„Mně se zalíbila už ta prvotní myšlenka, když když klub přišel s tím, že by se něco takového mohlo uspořádat. Předtím tady nic podobného nebylo, byli jsme průkopníci,“ usmíval se v pátečním večeru Lukáš Rešetár a přiznal, že skutečnost nakonec ještě předčila jeho očekávání.

„Jsem hrozně moc rád, že že to takhle vyšlo. Přišli lidi, bylo to silné, hodně emotivní. Já jsem si to užil a myslím si, že ostatní aktéři a diváci taky, takže to splnilo účel,“ doplnil 40letý futsalista, který se během svojí aktivní kariéry stal legendou svého sportu.

Teď už je Lukáš Rešetár jako asistent trenéra Marka Kopeckého s reprezentací na přípravném kempu v Chorvatsku, kde působil v týmu Brodospolit Split. V Česku je kariéra rodáka z Aše spjatá s Chrudimí a plzeňským Interobalem, v jejich barvách získal dohromady 13 mistrovských titulů. Ten poslední letos.

Spousta známých, bývalých i současných spoluhráčů přijela i na páteční rozlučku do Plzně, na níž bylo mnoho futsalových hvězd. Byl někdo, kdo vám tam chyběl?
Když jsem skládal svůj tým, tak mě překvapilo, že se nikdo neomluvil. Akorát trenér Neumann, který nemohl přijet z rodinných důvodů. Jinak všichni nastoupili nebo byli v realizačním týmu, nikdo neodmítl. To jsem byl taky hrozně rád, i když pozvaných mohlo být ještě daleko víc. Ale kdyby nás tam bylo třicet, na nikoho by se nedostalo, počet byl tedy omezenej a dostalo se na tyhle kluky.

Zahrál jste si se synem Dominikem, který je v reprezentaci do 19 let. Vy jste to dlouho kombinoval s fotbalem. Je pro něho dobře, že futsal objevil takhle brzo?
On už od mala, když jsme hrávali zápasy, spíš tedy v Chrudimi, protože v Plzni jsem teď bydlel bez něho, chodil se mnou a kopali si s klukama v hale. Dá se říct, že v tom vyrůstal a někdy v patnácti letech se poprvé objevil v mládežnických týmech Chrudimi.

Potěšilo vás, že jde v otcových šlépějích?
Jsem za to rád, už trénoval v Chrudimi i s áčkem, když odjelo víc kluků na nároďák. Je to určitě dobrá zkušenost. Když to porovnán, tak já jsem se do nějaký většího futsalu podíval až při angažmá v Chorvatsku. Do té doby jsem ho nějak extra netrénoval, nebyla možnost se rozvíjet. K tomu jsem se dostal až někdy ve třiadvaceti letech. On má tu možnost už teď, ale není to jen on. Je to dobrá cesta i pro plno dalších mladých kluků, že můžou začít brzy, i když třeba ne každý si toho asi váží.

Bude mít těžký prosadit se jménem Rešetár? Nebudou očekávání až příliš velká?
Nebudeme to na něj nabalovat, protože je v začátku. Uvidíme, jak to s ním bude. Ale jednoduchý to rozhodně mít nebude, ta srovnání tam asi vždycky budou. Je to i o trenérech, na které narazí, nebo na spoluhráčích, aby na něj vyvíjeli ještě v tomhle věku nějaký enormní tlak. Furt má čas se rozvíjet, bude záležet na něm, jak se s tím popasuje.

Už si uvědomujete, co všechno jste v kariéře dosáhl? Třináct titulů, spousta reprezentačních startů, zápasů na klubové úrovni…
Moje kariéra se postupně vyvíjela. Jak člověk sbíral úspěchy, moc to neprožíval, nevracel se k nim. Ale čím jsem byl starší, tak jsem to vnímal víc. Teď po tom konci a jak se o tom mluvilo, si zpětně některé z nich vybavuji. Ale postupem času to přijde asi ještě víc. Nebudu hrát zápasy, budu sledovat synátora, bude čas zavzpomínat a všechno docenit.

Zkusím to trochu odlehčit. Dokážete porovnat, jak jste oslavil svůj první titul a teď ten třináctý?
Ten první titul si pamatuju, protože to byl ještě jiný systém. My jsme první dva zápasy vyhráli doma a jeli jsme do Prahy, kde jsme zvítězili i potřetí. Slavili jsme už cestou domů a bylo to divoký, pak jsme to táhli ještě v Chrudimi. Když to srovnám s tím posledním, tak ten jsme slavili dýl, protože tenkrát se člověk odpálil za jeden den. (úsměv) Dneska už má člověk trošku rozumu, ale výdrž jsme měli. V pátek jsme vyhráli a jeli jsme až do neděle, kdy jsme pak ještě podporovali český hokejisty na dálku.

Však prý také mistrovská trofej nepřežila oslavy. Svaz futsalu bude vyrábět úplně nový pohár, nezvažuje, že byste si ten stávající vzal domů? Přece jen jste ho držel v rukou nejvíckrát…
Za těch 13 titulů jsem rád, ale na ten pohár nevzpomínám moc rád, protože je hrozně těžkej. Při těch předáváních s ním máváte nad hlavou, stříká šampaňské, všechno je mokré. Kolikrát jsem si říkal, že to na nikoho nespadlo. Několikrát jsme ho při mistrovských oslavách rozebrali, ale pak jsme ho vždycky nějak složili, až teď nepřežil. Myslím si, že další mistři si zaslouží novej pohár, protože tenhle už dosloužil. (úsměv)