Modří zářící dres evropského šampiona si závodník ze Stupna na Rokycansku vybojoval v Moskvě.

V ruské metropoli dvaadvacetiletý biker týmu Merida jen potvrdil, že je ve skvělé formě. Od začátku útočil a cílem projel triumfálně s českou vlajkou nad hlavou.

„Být mistrem Evropy, to je zatím můj největší úspěch v kariéře," rozplýval se po návratu domů šťastný Cink.

Úspěchy ve Světovém poháru vás řadily k favoritům šampionátu. Jak na to reagovali vaši nejvážnější konkurenti?
Povedl se mi start, do terénu jsem vjížděl zhruba pátý, ale vpředu v tu dobu byla velká skupina včetně těch nejsilnějších, jako je Polák Konwa nebo Rakušan Gebhauer. Něco zkoušeli, ale já dokázal reagovat a pak jsem za to vzal sám. Do kopců jsem jezdil na velkou placku a závodní pole jsem roztrhal.

Vsadil jste na riskantní taktiku všechno nebo nic?
Ne, takhle jsem zvyklý závodit. Navíc jsme jeli jen pět kol, což podle propočtů vycházelo na hodinu a čtvrt. A při tak krátkém závodu jsem nechtěl na nic čekat a držel jsem si své tempo.

Druhého Nizozemce Heijdena jste nakonec porazil o čtrnáct vteřin. Ještě o tři vteřiny víc jste nadělil třetímu Braidotovi z Itálie. Kdy jste uvěřil ve vítězství?
Definitivně až v posledním okruhu, kdy jsem si už jistě hlídal náskok před oběma soupeři.

Překvapilo vás, jak úporně se vás celý závod držel právě Luca Bradiot?
Výrazně. Vůbec jsem netušil, co od něj můžu čekat. V závodě jsme se takhle zblízka utkali poprvé a Ital ukázal, že zvlášť v kopcích je silný. Nechtěl ale střídat a já si prakticky celý závod odtáhl sám.

Pokoušel se vás nějak zaskočit?
Asi dvě kola do cíle, to už byl s námi vpředu i Heijden, ale ten tam spíš jen vlál. Při výjezdu kopce mi Ital nastoupil a získal možná tři čtyři metry. Vypadalo to špatně, ale útok přehnal a na vrcholu mu seklo. Téměř se zastavil a já na něj v dalším stoupání během pár desítek metrů najel snad dvacet vteřin. Od té chvíle jsem myslel na vítězství.

Přece jen ale k zisku titulu ještě nějaké kilometry zbývaly.
A dokonce jsem do posledního okruhu najížděl bez pití, protože mechanici v depu něco spravovali a prošvihli, že jedu kolem. Naštěstí ale žádná krize nepřišla a v závěru jsem si mohl plácnout s českými fanoušky u trati. To už ke zlatu chyběl jen kousek.

Dá se takový úspěch v běžící sezoně oslavit?
Nejdříve jsem nechtěl, protože už za týden letím na svěťáky do Ameriky a mám šanci se posunout do čela celkového pořadí. Ale mistrem Evropy se člověk nestává každý den, takže trochu jsme slavili.

Jaká atmosféra vládla kolem trati poblíž olympijského areálu v Krylatském?
Hodně zvláštní. Běžní lidé, diváci, totiž neměli pro nás z neznámých příčin k okruhu přístup, takže závodům přihlíželo kromě účastníků a členů jejich doprovodů jen pár turistů. Ještě divnější pak bylo, když při vyhlašování byli kolem stupňů vítězů jen fotografové a jinak nikdo.

Dalším vrcholem pro vás v úspěšné sezoně bude olympiáda. Stále platí, že do Londýna jedete ´jen´ sbírat zkušenosti?
Tak přece jen v Londýně se utkám s těmi nejlepšími v poměrně delším závodě, než jaký jezdí třiadvacítkáři. Ale připouštím, že nechci být jen do počtu a chci se poprat o co nejlepší výsledek.