Ondřej Cink dokázal v belgickém Houffalize jako první z Čechů vyhrát závod Světového poháru jezdců do 23 let.

„V cíli jsem měl obrovskou radost, užíval jsem si euforii, ale teprve druhý den jsem si uvědomil, co jsem dokázal,“ komentoval svůj zatím životní úspěch.

Jednadvacetiletý reprezentant tak navázal na vzestup z minulé sezony, který si osladil českým titulem mezi nadějemi a druhým místem v podniku Světového poháru v Novém Městě na Moravě.

A letos je milovník rockové muziky, mezi přáteli přezdívaný ´Cimbál´, zase lepší.

V zahajovacím díle světové série v jižní Africe skončil pátý a po vítězství v Houffalize je člen týmu Merida v sérii průběžné druhý za Rakušanem Alexandrem Gebauerem.

Cesta k triumfu pro vás ale nezačala šťastně. Vinou pádu jste se vytratil z popředí pelotonu a musel jste dohánět ztrátu.
Nevyšel mi start. Nenašlápl jsem tretru do pedálu, ztratil pár míst a při cpaní dopředu jsem se po strkačce se soupeřem ocitl na zemi. Bylo to pod prudkým kopcem, který jsem pak celý běžel a říkal si, že vše je nejspíš ztracený.

Kdy vás pocity zmaru opustily?
Už během zaváděcího kola. Ani nevím, jak se mi to povedlo. Na trati v Houffalize se totiž příliš předjíždět nedá, je to spíš okruh pro cyklokros a já byl asi dvaadvacátý. Ve stoupáních jsem ale získával a dokázal jsem se vrátit do vedoucí skupiny. Což mě nakoplo. Před námi byl odjetý asi o deset patnáct vteřin Ital, a tak jsem po něm hned šel a brzy ho dojel. Chvíli se mě držel, ale setřásl jsem i jeho.

Poté už jste závodu kraloval a z vítězství jste se radoval minutu a tři vteřiny před druhým Gebauerem.
Jelo se mi v pohodě, ale nutno uznat, že mi pomohla i kolize soupeřů za mnou. Itala s Rakušanem si totiž dojel ještě německý závodník, kterého ale poté postihl defekt a své soupeře na čas zbrzdil.

To zní hodně jednoduše. Skutečně bylo tak snadné vyhrát?
Až na situaci po pádu jsem se cítil silný a v dalším průběhu se mně také nějaká vážnější krize vyhnula. Soupeři jeli s odstupem za mnou a já si tak mohl držet tempo, které mi vyhovovalo.

Co jste pociťoval bezprostředně za cílem? Štěstí, radost?
Obojí. Ovládlo mě nadšení. A ještě parádnější pocity jsem si užil na stupních vítězů, kde mně poprvé v životě hráli českou hymnu.

Výhrou v Houffalize jste si zase důrazněji řekl o nominaci na olympijské hry. Myslíte na start v Londýně?
Teď už ano. Patřím mezi tři kandidáty, mezi nimiž se rozhodne o třetím českém jezdci pro Londýn a start na olympiádě je pro mě lákavý. Hodně napoví už teď v sobotu pohárový závod v Teplicích, kde dojde k přímému souboji všech adeptů.

O nominaci však usiluje také plzeňský biker a váš trenér Milan Spěšný. Nenarušil boj o Londýn spolupráci?
Ne. V závodě si nic nedarujeme, ale jinak je pro mě Milan pořád tím člověkem, jehož zkušenosti mě dostaly tam, kde jsem. A jako bych Milanovi start v Londýně přál, tak by se asi nezlobil ani on, pokud bych jel já.

Napadlo vás před lety, když jste ve Stupně s horskými koly začínal, že vás možná přivedou až na olympijské hry?
To vůbec. Vždyť kdyby nebylo Jardy Ryby, který mě přitáhl k závodění, tak bych ani nevěděl, jak krásná může cyklistika být. Navíc mi zařídil možnost trénovat s Františkem Raboněm, díky němuž jsem se posunul zase výš, do týmu Meridy. A teď s Milanem Spěšným dělám další kroky.