Po dlouhých jedenácti letech se basketbalista Pavel Frána vrátil zpět do svého mateřského klubu Lokomotivy Plzeň. Zkušenosti podkošového hráče a bývalého reprezentanta přijdou prvoligovému celku zcela jistě vhod.

Na začátku jeho sportovní kariéry v Třemošné u Plzně však byla házená.

„K basketbalu jsem se nechal zlákat starším bratrem. V roce 1990 jsem začal hrát v Lokomotivě, a u tohoto sportu jsem zůstal a rozhodně toho nelituji. Vše začalo na 28 ZŠ v Rodinné ulici na Letné, kde jsem začal trénovat pod vedením trenérů Topinkové a Sýkory,“ vzpomíná Pavel Frána na první krůčky pod děravými koši.

Z Plzně pak následoval odchod na vojnu do Dukly Dejvice a poté přešel do druholigové Slavie IPS Praha.

A potom následovala v roce 1997 nabídka od trenéra Michala Ježdíka do týmu prvoligové pražské Sparty.

„Zde jsem strávil krásných šest let a okusil už pravý basketbalový chlebíček. Trenér Ježdík nás toho hodně naučil a byla to hlavně jeho zásluha, že jsem obdržel pozvánku do reprezentace,“ hodnotí Pavel Frána toto úspěšné profesionální období. Za národní tým sehrál na postu pivotmana 17 oficiálních mezistátních zápasů. Asi nejvýrazněji se mu vryl do paměti kvalifikační duel v Praze se Slovinskem.

„Jelínek tehdy s klaksonem trojkou vyrovnal a v prodloužení jsme soupeře zdolali,“ vybavuje si duel dramatický do posledního okamžiku.

V roce 2003 Pavel Frána přijal od slovenského trenéra Vojtka nabídku prvního zahraničního angažmá v bundesligovém Karlsruhe.

„Na zápasech panovala skvělá atmosféra, při které často běhal mráz po zádech, průměr na zápas 4000 diváků. Se mnou to zde bylo ale jako na houpačce. Řekl bych střídavě oblačno, jinak úroveň soutěže o maličko vyšší,“ hodnotí roční zkušenost.

Po Německu přišel přesun do prvoligového maďarského Szolnoku a v roce 2005 návrat zpět do pražské Sparty, na co už ale Pavel Frána vzpomínat nechce.

„Sparta po roce ekonomicky zkrachovala, a tak jsem se vrátil zpět do Szolnoku. Vyhráli jsme tehdy mistrovský titul i maďarský pohár a oslavy byly velkolepé. Na náměstí se s námi tehdy radovalo okolo osmi tisíc lidí,“ vzpomíná na tehdejší velkou slávu.

V sezoně 2007-2008 přestoupil Pavel Frána do Šoproně, kde ovšem stál prvoligový tým mužů ve stínu basketbalistek. A tak po maďarském angažmá následoval návrat domů. Měl několik nabídek z extraligy, ale nakonec hlavně kvůli rodině se rozhodl pro Plzeň.

„Jsem tady přece jen doma a cestování už bylo dost. V týmu Lokomotivy jsem kromě několika funkcionářů nikoho neznal, ale už se postupně poznáváme. Až se více sehrajeme, určitě budeme silnější,“ věří Frána.

Lokomotiva sice první dva zápasy v Chomutově a v Ústí nad Labem prohrála, ale v prvních domácích střetnutích zdolala extraligové rezervy Prostějova a Pardubic. Jednatřicetiletý „navrátilec“ zatěžkal konta soupeřů 19 a 32 body.

„Tentokráte jsem nastřílel body já, příště to bude někdo jiný. Důležité bylo, že jsme začali daleko lépe bránit a hrát kolektivněji,“ skromně odmítá největší podíl na domácích výhrách.

Kdo ovšem tyto zápasy viděl, potvrdí, že pod domácím košem bylo „zavřeno“ a pod soupeřovým byl Pavel Frána s míčem prakticky neubránitelný. Není se čemu divit, jeho 212 cm je obrovská deviza. A váha? V boji o pozici pod košem to mají soupeři hodně těžké. „Když na sebe budu hodný, momentálně mám 130 kilo,“ říká se smíchem basketbalový sympaťák.