K tak náročnému závodu člověk nedospěje ze dne na den. Kdy a proč jste se rozhodl pro účast?
Mám rád cestování a mám rád sport. Pár let zpátky jsem si díky Honzovi Kopkovi všiml, že tady něco takového organizuje. Jedná se o závod napříč Československem. Start je v Hranicích, nejzápadnějším městě České republiky, a cíl v nejvýchodnější obci Slovenska Nové Sedlici. Tyto obce dělí 1668 km, kde trasa vede téměř přes veškerá pohoří, které u nás máme a poté pokračuje přes Nízké Tatry a Velkou Fatru. Registrace je každý rok na Silvestra a do dvou minut je závod vyprodaný.

Závod se nadále rozděluje do výkonnostních kategorií?
To také, ale především se rozlišuje způsob dopravy. Nejsilnější kategorií jsou kola. Poté jsou koloběžky, na kterých do cíle dorazil jeden závodník a to dokonce člověk, který závodí s jednou rukou. A poslední kategorií jsou chodci – běžci, kteří tak popobíhají.

Předpokládám, že závodní cesta nevede po rovných silnicích…
Je to tak, jede se převážně terénem. Někdy terénem, kterým bych někdy nechtěl ani jít. Víceméně jsem vyjel v Krušných a sjížděl v Jeseníkách. Většinou louky, lesy, někdy ty silnice, kde si člověk docela odpočinul. Párkrát jsem se sám divil, kudy vlastně jedu. A když se člověk držel mezi prvními, stalo se mu, že tráva nebyla ani vyjetá. Čechy byly hezké. Pak přišlo Slovensko a to bylo tak několikanásobně těžší. Několikrát se tam závod změnil v soutěž tlačení kola.

Existuje u takové akce vůbec nějaká podpora od pořadatelů? Byla organizace závodu připravená i na těžké úrazy účastníků?
Buď by si sám zavolal horskou službu, případně záchranku. V případě stavu bezvědomí by si organizátoři všimli, že závodník neodeslal kontrolní zprávu a zaměřili by se na jeho GPS, kde by viděli, kde a jak dlouho už se nepohybuje. Ale každý závodník na to byl víceméně sám. Bylo pár oficiálních záchytných bodů, ale také dost neoficiálních, kde stáli lidé, kteří těmto závodům fandí nebo je už v minulosti absolvovali.

Zažil jste během závodu vážnou krizi?
První a největší krize přišla z mé nezkušenosti s tímto typem závodů. Už třetí den jsem nemohl sedět na kole. Takže jsem třeba sto kilometrů šlapal ve stoje. To mělo za následek, že až do konce závodu jsem měl problémy s achilovkami a kolenem. Naštěstí jsem dostal na jedné z těch neoficiálních zastávek radu, jak a co zlepšit, abych si mohl sednout. A díky těmto radám jsem krizi zažehnal a závod dojel. I tak ale vůbec nepřipadalo v úvahu, že bych ten závod nedojel.

Udělal jste si nějaký systém? Typu „Dneska ujedu čtrnáct hodin a končím, ať se děje cokoliv“?
Měl jsem systém. Každý den jsem vstával ve tři čtvrtě na čtyři, protože kolem půl páté je příjemné šero a nepotřebuji čelovku. V noci to bylo opravdu náročné. Jezdil jsem tak do deseti večer. Pak byl vždy jeden okamžik, kdy jsem odepisoval všem kamarádům a fanouškům. Snažil jsem se těch patnáct hodin denně jezdit. Obvykle jsem jedl na kole tyčinky, čabajky, klobásy. Jednou denně jsem se snažil dát si větší jídlo třeba v restauraci. Ale všechno bylo závislé na času. Když jsem tam přišel, rovnou jsem se zeptal, za jak dlouho bych jídlo dostal. Když to bylo kolem hodiny, tak jsem se otočil a jel dál.

Kde a jak jste během závodu přespával?
Nejoblíbenější zázemí jsem měl na autobusových zastávkách, neprší tam, nefouká. Pro minimalizování hmotnosti jsem jel bez stanu, pouze se spacákem a karimatkou. Také jednou přímo pod širákem a v Adršpachu se mi stala příjemná věc, kdy mě neznámí lidé pozvali k sobě na zahradu na jídlo a přespání.

Mohl byste popsat své pocity v cíli? Převládala úleva, nebo nadšení ze zdolání výzvy?
Prvotní byla spokojenost se sebou. Že to člověk zvládl a měl ze sebe skvělý pocit. Ty moje bolesti se projevily až následující den. Ale hned mě napadla otázka, kterou jsem do té doby neřešil – jak se vlastně dostat domů? Jelikož jsem nevěděl, kdy přijedu, záměrně jsem to nechával až na poslední chvíli. Do cíle jsem přijel dopoledne, naskočil jsem na autobus, přeskočil na vlak, pak na lůžkový vlak z Humenného, který mě dovezl až do Prahy, kde jsem přestoupil do vlak do Plzně.

Závodil jste spíše proti ostatním účastníkům nebo proti sobě a svým limitům?
Člověk měl nějaký systém, kterého se držel, takže zpočátku ani nehleděl na umístění. Samozřejmě, když někdy v polovině závodu zjistí, že je v první desítce, tak už to pustit nechce. Ale že bych s někým vyloženě závodil, to ne.

Zvyšují se s letošními zkušenostmi ambice do následujícího ročníku? Přizpůsobíte si vzhledem k typu závodu tréninky?
Trénink bych si nechal podobný, Dával jsem si objemy po práci, které jsem časem dále zvyšoval. Akorát ten závod nelze nasimulovat, kupí se únava, to při tréninku nejde nacvičit. Určitě je prostor pro zlepšení, chtěl bych se posunout dopředu ve startovním poli. Časem bych se určitě chtěl podívat na zahraniční závody. Mým největším cílem je si zkusit závod na Aljašce.

Jak Vám závod vyšel finančně?
Tento typ závodu jsem nikdy neabsolvoval, musel jsem si nakoupit veškeré vybavení. Během půlročního tréninku jsem už musel měnit komponenty a pak všechno pro závod. Navigaci, péřový spacák, kvalitní bundu a spoustu nepostradatelných drobností. Celkově mě to vyšlo na nějakých padesát tisíc korun. Do příštího roku bych si chtěl koupit nové kolo, zbytek věcí si ponechám.

Martin Michálek