Bronzový kluk z Andorry pobláznil rodnou ves

Návštěva bronzového muže z letošního mistrovství světa v rodné vsi na Rokycansku vyvolala značnou pozornost. Tamní hostinec při besedě se slavným rodákem praskal ve švech. Ačkoliv obec má jen 245 obyvatel, sto třicet židlí v sále se rychle zaplnilo a další zájemci už museli vzít zavděk místy k stání.

Cinkovi, jeho rodičům i přítelkyni Zuzaně Pirzkallové se dostalo vřelého přijetí. Na plátně přitom běžela prezentace zatím strmě stoupající kariéry, která pro talentovaného cyklistu začala před jedenácti lety ve Svaťáku, jak místní své obci říkají.
Do té doby hrál Cink fotbal, ale kamarád Ondřej Paur ho v roce 2004 ještě s dalšími třemi spolužáky ze základní školy strhl k cyklistice.

„Říkal mi vykašli se na čutání. Předtím jsme na kole blbli jen tak v lese, ale pak mě Lampík vytáhl na první závody do Chrástu. Jel jsem na obyčejném kole, měl jsem menší pád, skončil asi osmý, ale chytilo mě to. Přemluvil jsem rodiče, aby mi koupili lepší kolo, a začali jsme závodit u Jardy Ryby," zavzpomínal Cink.

Právě cyklistického nadšence Jaroslava Rybu z blízkého Stupna zaujala parta kluků natolik, že je vzal do Author Teamu. Věnoval se jim jako trenér i mechanik, sháněl materiál, dresy. Vozil je po závodech. Odměnou mu byly stoupající výkony svěřenců. Dominovali Paur s Cinkem.

Ten se také v roce 2008 stal juniorským mistrem republiky a ze Stupna se odpíchl dál do světa. Přes český tým Merida až do elitní mezinárodní stáje Multivan Merida.

Mezitím Cink vybojoval tituly mistra Evropy i světa do 23 let a na olympiádě v Londýně skončil čtrnáctý. Následně přidal úspěchy i v elitní kategorii mužů a letos v říjnu v Andoře vybojoval světový bronz. I tyhle momenty se v Újezdě připomínaly.

„Chvílemi jsem měl skleněné oči," přiznal čtyřiadvacetiletý reprezentant. „Překvapilo mě, kolik lidí přišlo. Předtím jsem je potkával jako kluk, zdravil je a oni mně teď fandí," svěřoval se úspěšný biker, který v této sezoně zastínil i olympijského vítěze Jaroslav Kulhavého. Obral ho o domácí titul i o pozici české jedničky.

„Jenže každá sezona je jiná," reagoval Cink žijící nyní v Benešově nad Ploučnici na severu Čech. „Třeba ta první mezi chlapy mi vyšla nad očekávání a do další jsem šel s velkým očekáváním. Jenže přemotivovaný jsem se trápil a také v úvodu té letošní to bylo všelijaké. Zato konec byl parádní," podotkl milovník rockové muziky přezdívaný Cimbál.

A už je zase v jednom kole. Jen nedávno Cink zahájil přípravu na sezonu, v němž ho čeká mistrovství světa v Novém Městě i olympiáda v Riu.

Paur: Ondra je neskutečný dříč

Byl považován za stejný talent jako Cink. Jenže Ondřej Paur je kromě toho živel a šoumen, který si užívá života. „No a to s vrcholovou cyklistikou nejde dohromady," připouští Lampík. „Teď už to vím, ale tehdy jsem chtěl stíhat všechno.

Po tréninku jsem vyrazil na zábavu, vrátil se bůhví kdy a Ondra (Cink) mě ráno tahal z postele. Tak jsem skočil na kolo a utahaný tělo ještě víc popravil. To byl asi hlavní důvod, proč Ondra šel nahoru a já do kytek. On je neskutečný dříč a v hlavě to měl od začátku srovnané," přiznává.

V současnosti Paur už zase závodí za tým Symbio+ Cannondale, ale málem s cyklistikou skončil. „Zamiloval jsem se a abych měl nějaké peníze, tak jsem začal dělat s tátou na realizaci zahrad. Dopoledne jsem tahal kameny, vozil kolečka se zemí a na kolo se mi už moc nechtělo."

Zvrat nastal, když Cink přestoupil do týmu Multivan Merida a z Brna se stěhoval zpátky domů. „Pomáhal jsem mu s tím a přitom jsme povídali, povídali a mně to najednou v hlavě cvaklo. Rozešel jsem se s holkou, tátovi jsem oznámil, ať se mnou nepočítá, a znovu jsem se vrhl do tréninku. Ondra mi přitom pomáhal materiálně, radami a vůbec," svěřuje se Paur.

A pro dokreslení osobnosti slavnějšího kamaráda přidává historku z Mallorky, kam jezdí cyklisté trénovat v zimě. „No a jede česká skupina a za ní šlape Ondra sám. Důvod? Protože ve skupině neodvádí patřičný výkon. Vždyť já vůbec netepu, hrozí se při pohledu na sporttester a míří dozadu za skupinu," vypráví s úsměvem Lampík.

Co ještě český biker prozradil

Světový šampionát doma nebo olympiáda v Brazílii? S trenérem Weissem jsme přesvědčeni, že se dá připravit na oba vrcholy. Mezi závody je pět neděl, které lze využít k regeneraci i tréninku, jen to dobře namíchat. Víc mě láká mistrovství světa. Jet o titul doma se mi už nemusí nikdy poštěstit, zatímco nějakou olympiádu bych měl ještě stihnout.

O olympijské trati v Riu. Docela mi sedí, i když mám raději přírodní tratě, jako tu v Novém Městě na Moravě, kde se koná mistrovství světa. V Riu se na kopec za město navozila hlína s kameny, všechno se uválcovalo, takže vznikla dálnice prošpikovaná uměle vytvořenými technickými pasážemi s kameny. Půjde tak o těžký, rychlý závod. Nejspíš ve vedru, což mi nevadí. Nedávno jsme trať testovali a bylo to v pohodě.

O Milanu Spěšném. Od mala jsem Milana obdivoval, svého času to byl nejlepší závodník u nás. Osobně jsme se poznali po mém příchodu do české Meridy, kde Milan končil kariéru. Domluvili jsme se, že mě bude trénovat. Přitom stále závodil, ale to už jsem ho začal porážet. Paradoxně jsme se ještě střetli o nominaci na olympiádu v Londýně a jel jsem já. Ušli jsme spolu kus cesty a jsem mu za hodně vděčný. Jen teď nastal čas, abych se posunul zase dál.

O vztahu s Jaroslavem Kulhavým. Na závodech se pozdravíme, prohodíme pár slov, ale kámoši nejsme.

O bikerovi číslo 1. Nino Schurter je jinde než my ostatní. Zaslouženě kraluje cross country a je mistrem světa. Jeho styl jízdy i způsob tréninku je výjimečný a nejde ho jen tak kopírovat. Momentálně je Nina těžké porazit, ale není to zase něco nemožného.

O cyklistice. Často slýchám: Jezdí si na kole a ještě se tím živí. Jenže lidi už nevidí, co vše se za tím je. Do kola jsem blázen, ale když chcete být mezi nejlepšími, tak to není jen o dřině v tréninku. O ní taky, ale k tomu si musím hlídat stravu, spánek, odpočinek. V sezoně nepřipadá v úvahu, že bych po tréninku třeba jen tak někam vyrazil. Jel se koupat, šel si zahrát fotbálek nebo si zablbnul při jiném sportu. Prostě dělal obyčejné věci, kterým se lidi věnují po práci.

Co se změnilo s novým trenérem (Němec Christoph Weiss, 50 let). Všechno. Předtím jsem stavěl na objemovém tréninku, na silové vytrvalosti, teď jsou tréninky daleko kratší, intenzivnější a vše má svůj cíl. Něco rozvíjí. První tréninky s Christophem hodně bolely, asi si mě taky trochu testoval, ale postupem času jsem si zvykl. A protože to nese úspěchy, tak jsem spokojený. Svou váhu má i fakt, že Christoph je starší a má přirozený respekt.

Kolik letos odšlapal. Asi překvapím, ale najezdil jsem zhruba 14 000 kilometrů. Což je méně, než jsem třeba natočil jako junior, kdy jsem míval kolem 20 000 kilometrů ročně. I cyklistika se vyvíjí a tomu musí odpovídat příprava.

O kyslíkovém stanu (snížením obsahu kyslíku ve vzduchu simuluje vysokohorské prostředí). Spím v něm od léta a v tehdejších vedrech byl problém v něm vůbec usnout. Ráno jsem vstával jako po flámu, kruhy pod očima, nohy těžký. Teď už zvládám spát ve výšce 2800 metrů. Ale spím tam sám, protože přítelkyně Zuzka kyslíkový stan rezolutně odmítá.

O pozici v týmu. Ve stáji Multivan Merida platí, že jsme jako rodina. Nikdo si nehraje na hvězdu, vzájemně si pomáháme a vládne pohoda. Největší bavič je asi Hermida. To není běžné. V některých týmech spolu závodníci často ani nemluví. A moje pozice? Výrazně se zlepšila, až jsem byl zaskočený tou změnou. Na poradách mám poslední slovo. Můžu si věci přizpůsobit svým potřebám.

O arytmii. Postihla mě při závodě Světového poháru v Itálii před mistrovstvím světa. Najednou se nohy zastavily a i na dresu bylo vidět, jak mi srdce buší. Pokračovat nešlo a ještě dlouho potom jsem měl 230 tepů za minutu. Doktoři ale následně nic nezjistili, takže jsem v klidu.

O Tour. Zatím jsou mojí doménou horská kola, ale silniční cyklistika je královnou tohoto sportu a pokud by se mi naskytla šance, tak bych jednou rád na silnici závodil a zkusil si Tour de France. Jet nejslavnější závod na světě je výzvou asi pro každého.