Právě Pejsara Šour v boji o mistrovský titul před dvěma týdny porazil. „Došlo mi brzy, čeho jsem dosáhl, a bylo to úžasné zjištění,“ říká v rozhovoru pro Deník pětatřicetiletý boxer, který přestoupil z amatérského do profi boxu teprve vloni.

Bylo vaším cílem získat titul mistra ČR, když jste odcházel do profesionálního boxu?
Ano. Byl to můj první cíl.

Pomohly vám v tom zkušenosti z amatérského boxu?
Ano, protože je to box jako box. Myslím si, že proti Pejsarovi jsem zkušenosti zúročil (Šour mezi amatéry absolvoval 125 zápasů, pozn. red.), protože on zkušeností z amatérského boxu tolik neměl.

V čem jsou dobré zkušenosti z amatérského boxu?
Celkově. V počtu zápasů, protože je jedno, jestli jsem zápasy měl v amatérech nebo v profesionálech. Zkušenosti se projeví v pohybu, technice, úderu či v šetření energie.

Pejsar od druhého kola zápasu o český titul krvácel. Neočekával jste, že rozhodčí ukončí utkání dříve než až po osmi kolech?
Čekal jsem, že to skončí před limitem, ale myslel jsem si, že rozhodčí ukončí zápas technickým knokautem. Verdikt na body mě překvapil. Vítězství na body bylo pro mě horší kvůli tomu, že jsem do světového žebříčku dostal méně bodů. Což mě mrzí. Pokud by zápas skončil technickým knokautem, obdržel bych více bodů.

O kolik bodů do žebříčku jste přišel?
O tři čtyři, což by znamenalo posun o asi 40 míst.

Vysvětlil vám rozhodčí, proč utkání neukončil technickým knokautem?
Je to asi na subjektivitě rozhodčích, jak se v danou chvíli rozhodnou. Mají široké spektrum možností, jak rozhodnout. Přiklonili se k bodovému hodnocení.

Proč se vám nepodařilo Pejsara porazit klasickým knokautem, když už měl od druhého kola roztržené obočí?
Venca je strašný tvrďák, který snese více, než jsme s trenérem čekali. Chtěli jsme ho nějakým způsobem rozbít, ale nepodařilo se a všechno ustál. Možná ho dopředu hnalo i ego a nechtěl před domácím publikem padnout. Viděl jsem z jeho prázdného výrazu, že je rozbitý a nechtělo se mu boxovat.

Co ho nutilo pokračovat?
Myslím si, že ho hnal fakt, že se boxovalo v Plzni a že nechtěl připustit porážku před limitem.

Našel byste na svém výkonu chyby, přestože jste vyhrál?
Určitě. Chodil jsem moc blízko k soupeři. Měl bych využít délky svých paží a více boxovat z dálky, abych nebyl ohrožovaný soupeřem. Další chybou bylo, že jsem měl ruce často pod bradou a inkasoval jsem zbytečné údery. Na to si příště musím dát pozor.

Hrála v tom roli nervozita?
Ne, je to můj styl zakořeněný z amatérského boxu. V profi boxu nemůžu mít ruce dole. Pokud bych boxoval proti soupeři se silnějším úderem, tak v zápase o český titul bylo několik okamžiků, kdy bych mohl být knokautovaný.

Boxovalo se osm kol, což je váš rekord. Jak jste se cítil fyzicky?
Na deset kol jsem byl připravený. Do té doby jsem nejvíc boxoval čtyři kola. Příprava probíhala dobře, takže jsem si věřil na deset kol. Překvapil jsem i sám sebe, protože jsem se cítil lépe, než jsem si myslel.

Kolik jste dostal gratulací?
Spoustu. Několik stovek. Omlouvám se všem fanouškům, kterým jsem neodpověděl, protože gratulací bylo opravdu hodně.

Po utkání jste s Václavem Pejsarem společně odjížděli do nemocnice. Kolikrát jste po bitvě musel do špitálu?
Párkrát už se mi to stalo, třeba při větších tržných ranách v obličeji. Několikkrát jsem po zápase musel do nemocnice se zlomenou rukou.

Jak vypadala cesta do nemocnice se sokem z ringu?
Už jsme vtipkovali. Rivalita na sociálních sítích byla pryč. A myslím, že už jsme na pohodu.

Jak reagovali lékaři, když do nemocnice přijeli dva pomlácení chlapi?
Chvilku byli zaražení z toho, co se zase kde událo za bitku. Potom zjistili, že jsme sportovci – boxeři, tak už se koukali na nás jinak.

Krátce po utkání jste říkal, že máte něco s rukou a bubínkem. Už je to v pohodě?
Bubínek byl prasklý, takže ten dávám do kupy. Ruka je naražená, nebyla to zlomenina.

V Čechách jste získal maximum – pás pro mistra republiky v těžké váze boxerů profesionálů. Kam se teď ubírají vaše myšlenky?
Teď čekám na nějaký plán od manažera na sezonu. Chtěl bych co nejvíce boxovat v Čechách, protože venku se stává, že ve vyrovnaném utkání se rozhodčí přikloní na stranu domácího boxera. Tomu bychom se chtěli vyvarovat a boxovat doma se zahraničními soupeři. Chci se dostat do první stovky světového žebříčku (Šour je nyní na 163. místě, pozn. red.) a potom bilancovat co dál. Pokud by přišla nabídka titulového zápasu v zahraničí, tak bych ji rád využil.

Do jednoho roku musíte obhajovat domácí titul. Bude před případnou odvetou s Pejsarem opět napjatá atmosféra?
Myslím si, že bude motivovaný svojí stájí a trenéry, aby využil mých chyb. Změní špatně zvolenou taktiku, budou se snažit asi více útočit. Teď se mi snažili uhnat, ale nepodařilo se jim to. Vědí, že zase budu super připravený. Bude to vyšponované a namotivované. Předpokládám, že nějaká provokace zase proběhne. Případná odveta je ale otázka podmínek. Pokud by boxerská asociace nabídla jiného soupeře – protože Pejsar je už trojka – třeba kdyby Šálek měl chuť boxovat o titul a podmínky by z jeho strany byly lepší, tak bychom vzali Šálka.

Vyhovoval by vám jarní termín, jak nabízí Pejsar?
Je to otázka nabídek. Určitě bychom byli rádi, kdyby se zase boxovalo na galavečeru Den rváčů v Plzni. Zápas na Lokomotivě se lidem líbil, takže by přišli znovu. Super by byl červnový termín. Nejdřív bych chtěl boxovat pár lehčích utkání a potom se znovu vrhnout do titulového zápasu.

Zmínil jste českou dvojku devatenáctiletého Tomáše Šálka. Jak byste ho charakterizoval?
Znám ho z amatérského boxu, ale už jsme se neutkali. Je to vysoký a mladý boxer, který po technicko-taktické stránce na tom není ještě tak dobře. Všechno se učí a německá stáj, která si ho vzala pode sebe, v něm vidí potenciál. Myslím si, že ho jeho stáj proti mně ještě nebude chtít pustit. Budou si spíš vybírat soupeře, aby sbíral body a rostl v žebříčku. Pokud se ho mojí stáji ale povede ulovit, tak si myslím, že bych ho ještě mohl porazit. Za několik let už bude našlápnutý bojovat o titul. Se mnou to už půjde z kopce, on půjde nahoru (usmívá se).

Do kolika let může boxer udržet slušnou výkonnost?
To závisí na více faktorech. Třeba na váhové kategorii. Čím lehčí váha, tím dřívější odchod „do důchodu“, protože v nižší váze je to hlavně o rychlosti, která s věkem odchází. V 35 letech boxeři nemají takovou rychlost jako mladí kluci. V těžké váze mohou boxeři bojovat déle, protože v ní rozhoduje hlavně síla. Myslím si, že do 40 let se dá v pohodě boxovat. Je mi 35 let a cítím se nejlíp ve své kariéře. Jsou boxeři, kteří na nejvyšší úrovni boxují, i když je jim hodně přes 40 let. Evander Holyfield vyhrál titul dlouho po čtyřicítce.

Nezačali se po vítězství kolem vás točit různé firmy kvůli reklamě a marketingu?
Zatím ne, ale předpokládám, že s promotérem začneme marketing řešit po novém roce.

Jakým směrem by se měl marketing ubírat?
Rádi bychom oslovili nové partnery, kteří by nám pomohli s financemi při přípravě a podpoře galavečerů Den rváčů v Plzni. Rád bych se stal tváří společnosti, která by mi mohla poskytovat nějaké služby. Třeba autosalonu.

V profi boxu jste rok, nemrzí vás, že jste do něj nevstoupil dříve?
Zpětně mi to mrzí. Měl jsem odejít už před pěti lety…

Proč jste neodešel?
Chtěl jsem na olympijské hry. Na olympiádu směli pouze amatérští boxeři. Olympiáda byla můj prvotní sen a cíl, když jsem se dostal k boxu. Měl jsem ale z amatérského boxu odejít už v roce 2012 a nečekat do další olympiády v roce 2016.