Kliknutím zvětšíteKonec přišel velmi rychle. Počátkem července 1942 americká válečná ponorka USS Sturgenon v Jihočínském moři sledovala nepřátelské japonské plavidlo. Posádka ale netušila, že na palubě lodi Montevideo Maru je více než tisíc válečných zajatců na cestě z Papui Nové Guinei na čínský ostrov pod japonskou kontrolou. 1. července 1942 ponorka vypálila několik torpéd, loď se do šesti minut prudce naklonila a za dalších pět minut zmizela pod hladinou.
Podle údajů Australského válečného památníku přežilo potopení lodi a následný pochod filipínskou džunglí jen sedmnáct členů japonské posádky. Zahynulo nejméně 1 089 lidí ze čtrnácti zemí, 979 z nich byli Australané.
Trvalo léta, než se pozůstalí vůbec dozvěděli, že jejich blízcí zahynuli. A další roky experti z australské nadace pro námořní archeologii Silentworld s pomocí holandské hlubokomořské průzkumné firmy Furgo a podporou australského ministerstva obrany hledali místo, kde plavidlo leží.
„Celý příběh nám pomáhali dávat dohromady výzkumníci ze Spojených států i Japonska. Informací bylo spoustu, ale my jsme se jako první pokusili je posoudit pohromadě a ukázat, kde by podle nás mohl vrak ležet,“ řekl technický ředitel výzkumu a ponorkový specialista kapitán Roger Turner australské televizi ABC news.
Shromážděné poznatky se badatelé rozhodli zúročit při pátrání, které zahájili letos 6. dubna v Jihočínském moři 110 kilometrů severozápadně od největšího filipínského ostrova Luzon. A 81 let po potopení Montevideo Maru konečně uspěli. Vrak lokalizovali po dvanácti dnech, uvedla BBC. Leží v hloubce čtyř kilometrů, hlouběji než Titanic.
Děsivá smrt v hlubinách
Práce začala mapováním tvaru mořského dna. Samočinná malá ponorka výzkumného týmu plula konstantní rychlostí nade dnem moře. „Pro nás bylo skvělé, že dno tam bylo úžasně nudně rovné. To velmi usnadňovalo identifikaci jakéhokoliv nálezu,“ vysvětlili pro ABC News Turner.
Při třetím spuštění začala ponorka dodávat data, která jasně ukazovala, že na dně je vrak, který ve všem odpovídá podobě ztracené lodi. Tím ale práce badatelů neskončila. „Stále ještě pokračujeme v podrobnějším průzkumu pole trosek pod lodí. Doufáme, že získáme více poznatků, které nám umožní lépe pochopit, co se tehdy přesně stalo a jak,“ informoval Turner.
Při své práci si ovšem výzkumníci uvědomovali, že především odhalují místo obrovské lidské tragédie. Neplánují proto pronikat do plavidla, ani z něj cokoliv vyzvedávat. „Je to nyní válečný hrob, a tak se k němu musíme chovat,“ řekl Turner BBC.
Potvrdil, že lokalizace vraku byla pro členy týmu dojemnou zkušeností. „Když vidíte obrázky lodi, vidíte zavřené vstupy do podpalubí, kde byli zajatci drženi při plavbě, je to emotivní chvíle,“ poznamenal.
Podobně mluvil pro ABC i ředitel pátrající nadace Silentworld John Mullen. „Díváme se na hrob více než tisíce lidí. To je dvakrát tolik, než byl počet padlých Australanů v celé vietnamské válce. Proto je nalezení vraku tak důležité pro rodiny a potomky. Dva z těch, kteří přišli o rodinné příslušníky, jsme měli na palubě při výzkumu,“ řekl Mullen s tím, že potvrzení nálezu vraku proto provázely i výkřiky nadšení a slzy.
Nemůžu odejít…
Jednou ze zmíněných pozůstalých byla Andrea Williamsová, která přišla o dědečka a prastrýce. Oba byli civilisté internovaní Japonci po obsazení Papui Nové Guinei.
„Pro všechny Australany spojené s touto tragedií je nález vraku neobyčejně významným dnem. Pro mě i pro tolik generací spojených se všemi oběťmi z Montevideo Maru je to velmi důležitý příběh a nikdy jsem nechápala, proč nehraje větší roli v australských vzpomínkách na druhou světovou válku,“ řekla Williamsová, zakládající členka společnosti zastupující pozůstalé a potomky obětí.
K těm, kdo uchovávají vzpomínku na předka zahynulého na lodi, patří také Cathy Parry-McLennanová. Její děda Arthur Parry byl lodním radiologem. Pro ABC News vzpomínala, že její babička i otec, kterému bylo pouhých třináct let, když doktor Petry zmizel, celé roky čekali, že se dozví, co se stalo.
„Věděli, že byl na Nové Guinei, dostali od něj dopisy… Pak se říkalo, že mu možná usekli v zajetí hlavu, nebo že se ještě někde ukrývá. A nakonec přišel úřední telegram. Je moc pěkné, že se nakonec dozvídám, že je našli. Táta na dědu vždycky vzpomínal jako na milujícího člověka a taky trochu vtipálka,“ řekla vnučka McLennanová.
Rodina uchovává zažloutlý výstřižek z novin. Článek z roku 1958 popisuje příchod Japonců na Novou Guineu a obsazení Rabaulu. Perry tam pracoval jako lékař, po vypuknutí války nejprve nedostal povolení vrátit se do Austrálie a později sám evakuaci odmítl. „Nemůžu odejít, v nemocnici je tady 200 chlapců a já musím udělat, co půjde, abych se o ně postaral,“ cituje starý článek Arthura Perryho.
20
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
