Takže už pár dnů si školáci z prvního stupně zvykají na nový režim. Dvakrát týdně antigenní test, roušky ve třídách, rotace, žádné setkávání napříč třídami, dodržování rozestupů. Ale má to logiku? A nejde jen o pochybnou kvalitu testů. Jako by ti, kteří rozhodují, žili ve své ideální sterilní bublině. Rodiče tváří v tvář praktickému životu jen krčí rameny a myslí si své, děti smysl toho nechápou už vůbec.
Jaká je tedy praxe třeťáka z vesnice? Ráno vyrazí na autobus, na zastávce se pošťuchuje s kamarády, a když to klapne, rouška mu ani moc nepadá. V buse si sedne vedle kamarádů podle nálady, nikoliv dle rozdělení tříd. Pak je tu vyučování s danými pravidly, oběd ve školní jídelně s obřími rozestupy. A pak už jako obvykle. Zastávka, autobus, úkoly a šup ven. Hraní na neoficiálních sportovištích, děti promíchané pohromadě, nikdo se neptá, zda se kvůli rotaci učily doma, nebo ve škole.
Našeho třeťáka čeká ještě fotbalový trénink dle ministerského nařízení. Ve dvojicích, s rozestupy, nejdřív 10, teď 6 metrů – hlavně se nepřiblížit! Proč si před chvilkou při vybíjené u baráku s Pepou a Tobiášem lezli po hlavách a teď na sebe mávají z dálky, náš třeťák nechápe a fotbal ho takhle nebaví. Ještě že z tréninku už jde s kámoši zase ruku v ruce.
Nikdo nechce zpochybňovat vážnost situace a nutnost opatření. Při jejich zavádění by se to ale chtělo podívat se z okna, jak to venku chodí.
Kamil Kacerovský, šéfredaktor západočeských Deníků
