Pravda, několik desetiletí komunistického režimu s jeho unifikovaným kulturním nevkusem rozvoji různorodých a k návštěvníkovi vstřícných výstavních praktik nepřálo. Žel bude tomu bezmála dvacet let, kdy se obrátil vývoj směrem jiným, a to nejen na poli politickém.

Většina kulturních institucí tuto zásadní změnu ovšem pramálo odráží. Ačkoliv problém souvisí do značné míry s nedostatečnými finančními prostředky, které znemožňují rekonstrukce výstavních prostor a realizace doprovodných výstavních programů či projektů, nejedná se o překážku zásadní. Konec konců -Národní galerie v Praze pod vedením pana Knížáka právě takovou stagnaci, kterou prázdné peněžence na vrub přičíst nelze, dokazuje.

V českém prostředí výstavních síní, muzeí a galerií se dbá zejména na čistotu, klid, disciplinovanost návštěvníků, uchovávání jakési posvátné aury prostoru. Zájem o diváka se stává zcela vedlejším.

Popudem k sepsání těchto vět mi ovšem nebyla návštěva Veletržního paláce, ale kašperskohorského muzea Šumavy. Představím-li si, že by se zkušenost zahraničního (i tuzemského) turisty, který vyrazil poznávat krásy Šumavy a českého pohraničí, měla opírat právě o návštěvu výše zmíněného muzea, zmocňuje se mě hrůza.

Nevábný je už vzhled samotné budovy. Jakoby předjímal to, co pojímá ve svých útrobách. Kasa u vstupu zrcadlí filosofii celé instituce - co nejvíce se izolovat od návštěvníka, dát mu jasně najevo, kdo je tu pánem.

Snad nejvíce alarmující je absolutní jazyková nekompetence nejen personálu, ale zejména instituce jako takové. Uvážíme-li, že drtivou většinu příchozích tvoří (převážně německy hovořící) cizinci, pak je absence cizojazyčných popisků, informačních tabulí či alespoň jednoho řeči znalého zaměstnance zoufalá.

Pár ohmataných listů nepříliš přehledného německého výkladu vztahujícímu se k pouhé třetině expozice, jež jsou k zapůjčení u vstupu, nepovažuji za hodny zmínky. Ovšem to, že jsou předávány se slovy: „Hlavně vrátit!“, se přehlédnout dá jen stěží. Stejně jako skutečnost, že německé popisy exponátů sice chybí, zato německy vyvedených cedulí Nedotýkat se, Nevstupovat apod. je všude dostatek.

Opět už slyším argument o financích, o tom, že s málem se zázraky dělat nedají. Je ale skutečně nezbytné, aby na každém patře slídily návštěvníkům v patách dva hlídači, obezřetně střežící, aby si turista neodnesl vycpanou lišku či neodešel ve dřevácích? Nepříliš vysoké platy těchto zaměstnanců by možná stačily na přijetí jedné kvalifikované síly, která by byla sto podávat informace nejen v českém jazyce.

V době, kdy jsou trendem různorodé interaktivní programy vtahující diváka/návštěvníka do expozice a kdy se ustupuje od „sterilního bezdotykového“ muzejního prostředí, řada českých výstavních prostor vytrvale a zatvrzele setrvává ve vyjetých kolejích. Zaujmout diváka a nabídnout návštěvníkovi „šťavnatou“ prohlídku lze, domnívám se, i s omezenými prostředky. Nesmí však chybět chuť a zapálení pro věc.

Kateřina Hájková