Psychologové připouštějí, že nečekaná výpověď z práce představuje pro dotčeného velký stres spojený s obavami o udržení bydlení a zajištění rodiny. Prý není dobré k tomuto stresu přidávat sebelítost. Naopak!

Psycholog Jan Gruber radí vnímat výpověď jako přírodní katastrofu, které nešlo zabránit a nikdo za ni nemůže. Já si k těmto úvahám dovolím připojit pár slov.

Následky ekonomické krize by společnost nesporně snášela lépe, kdyby to byl naopak stát, a ne postižení občané, kdo by vnímal nezaměstnané jako oběti přírodní katastrofy. Ne jako lenochy tyjící z veřejných prostředků, kteří si za svůj osud mohou vlastní vinou a ještě nás pracovité údajně okrádají.
Z hlediska individuálního utrpení je podle mého soudu jedno, jestli přijdete kvůli povodni o střechu nad hlavou, či kvůli ztrátě zaměstnání přijdete o možnost si náklady na život zabezpečit. V době povodní se stát a jeho občané chovali solidárně, míru postižení neměřili mírou solventnosti zaplavených. Jediný psycholog si nedovolil uslzeným „zakazovat“ sebelítost. Žádný politik si netroufl tvrdit, že někdo společenské dobrodiní záměrně zneužívá. Byli si vědomi, že takové prohlášení by u lidí probouzelo závist a nenávist.

Plošné náhrady a humanitární pomoc dostával „pán“ i „kmán“ ve stejné výši a nad pohnutými osudy bezejmenných se vznášela celonárodní solidarita. Ta dnes pro mne z nepochopitelných důvodů chybí. Vinu spatřuji na straně vládnoucích politiků, kteří na principu presumpce viny a podezírání bez důkazů probouzí v lidech závist a bohužel i nenávist ke svým spoluobčanům.

Pokud mají psychologové skutečný zájem o duševní zdraví postižených, pak by měli velmi hlasitě vzkázat vládnoucím politikům a jimi naočkovaným poddaným, aby se právě oni dívali na nezaměstnané jako na oběti přírodní katastrofy. Vědomí, že si lidé pomohou bez snižování důstojnosti potřebných, je základním předpokladem, abychom špatné časy překonali co nejrychleji a s co nejmenšími ekonomickými, ale také s morálními ztrátami. Povedlo se to po povodních. Proč by tomu tak nemělo být i v dnešních těžkých časech, nechápu.

František Štván