Kdy přesně jste přišel do Plzně a proč právě sem?
Po absolutoriu Akademie múzických umění jsem byl angažován v Českých Budějovicích, kde však bylo tehdy jedině místo sbormistra. Můj kádrový profil nebyl valný – otec byl bývalým velkoobchodníkem a strýc velkostatkářem. Já sám jsem pracoval během studií jako dělník a byl zpět do školy doporučen závodním výborem plzeňského Kovopravu, který mne zaměstnával. Ředitel českobudějovického divadla Otto Haas si toho byl vědom a chtěl se mne po roce zbavit. V Plzni hledal šéf opery profesor Bohumír Liška nového sbormistra, tak jsem se přihlásil a byl po úspěšném konkurzu přijat.

Co je nového ve vašem sourozeneckém vztahu se sestrou – malířkou Emmou Srncovou? A jaký je dnes váš vztah k zámku v Úlicích na severním Plzeňsku, kde jste prožil část dětství a mládí?
Se sestrou jsem v trvalém osobním kontaktu. Často ji navštěvuji a po smrti mé manželky Nadi mi ji plně nahrazuje rodinnou láskou i sesterským osobním přátelstvím. Do Úlic občas zajíždíme se synem Igorem k sestřenici Hance Vykypělové, která nás vřele hostí, i když má sama veliké starosti se stavebními úpravami a adaptací letité budovy zámku.

Byl jste sbormistrem a dirigentem. Čím jste se cítil více?
Vystudoval jsem dirigování orchestru u profesorů Metoda Doležila, Roberta Brocka, Václava Smetáčka a Aloise Klímy. Předtím jsem studoval u profesora Jana Konstantina zpěv. Z toho vyplynulo, že jsem ke zpěvu i orchestru cítil stejně vřelý vztah.

Kdybyste měl dnes všechny možnosti, vybral byste si pro život opět hudbu? A jakou profesi?
Zvolil bych si asi opět hudbu a patrně dirigování, které by bylo spojeno se zpěvem sólovým i sborovým. Ostatně právě to se mi v životě splnilo, i když sbormistrem jsem se stal vlastně proto, že pro mne tehdy v divadlech jiná možnost nebyla.

Jak jste se dostal jako sbormistr k dirigentské taktovce a které opery jste řídil nejraději?
Vnímal jsem jako sbormistr i orchestrální složku opery a při aranžovacích zkouškách v divadle jsem řídil s klavírem vždy celou operu i se sólisty, což mi posléze pomohlo i k dirigentskému pultu. Nejraději jsem řídil Rusalku, Jakobína a Pucciniho Madame Butterfly, která se stala mou osudovou operou. Dirigoval jsem ji poprvé s českobudějovickou operou na zájezdě ve Vimperku za Bohumila Gregora, kterého postihla nevolnost.

Kdy vás obzvlášť muzikantsky zajímalo studium se sborem? Při přípravě známých českých nebo světových oper, pozapomenutých děl nebo novinek na koncertním pódiu?
Co do obtížnosti nastudování to byly v divadle Život prostopášníka Igora Stravinského a Hry o Marii i Řecké pašije Bohuslava Martinů. Skladby tohoto autora jsem také dirigoval s Plzeňským ženským komorním sborem na koncertech. Zde jsem paralelně s divadlem uváděl své oblíbené soudobé koncertní skladatele Petra Ebena, Ilju Hurníka, Jana Hanuše a Václava Trojana. Nezapomínám ani na přátelství na dálku s anglickým skladatelem Benjaminem Brittenem, který mi v době totality umožnil uvést roku 1966 v Plzni jeho monumentální dílo Noyes Fludde – Potopa světa, a to se stočlenným dětským sborem, sólisty, ženským sborem a činoherci v režii Otto Ševčíka. Ale vlastně každá nově studovaná sborová skladba v divadle i na koncertě mi přinášela muzikantské uspokojení.

Věnoval jste se také pedagogické práci na plzeňské konzervatoři. Máte i dnes své žáky?
Během své pedagogické činnosti jsem učil mnoho žáků – pěvců i instrumentalistů. Všechny mohu považovat za své žáky a vždy se ke mně hlásí. Jejich vývoj rád sleduji a mám radost z jejich úspěchů.

Kdo se vám ozývá častěji – sboroví pěvci, se kterými jste pracoval, nebo sólisté a instrumentalisté, které jste dirigoval?
Scházíme se hlavně se skupinou nejvěrnějších bývalých členek a členů operního sboru. Vzpomínáme na časy spolupráce, a to samozřejmě i s členy orchestru, kteří si mne vážili.

Není snad plzeňské operní premiéry, na které byste chyběl. Co byste jako dirigent či sbormistr dělal jinak a co se vám na současném repertoáru Divadla J. K. Tyla naopak líbí?
Měl jsem ve sborové práci svůj systém při studiu, který bych ani dnes neměnil. Chtěl bych asi být přísnější a nekompromisnější, ale nevím, zda by se mi to podařilo, zvláště v dnešní době uvolněné kázně. V divadle vždy preferuji hudební nastudování jako prioritní. Režijní experimenty, zejména když zasahují do libreta a hudby, mne příliš neoslovují. Jsem rád, že v plzeňském divadle se drží v určitých mezích.