I tentokrát však čtenář nasákne atmosféru Francie, byť trochu jinak, než je u Kašpara obvyklé, kniha čerpá z reálných vzpomínek francouzského partyzána v období druhé světové války.

Tentokrát jste odbočil od svého tradičního žánru, pokud se to tak dá říct. Co vás k napsání knihy vedlo, kde jste vzal inspiraci?
Byla to trochu náhoda, v jednom knihkupectví jsem našel knihu vzpomínek účastníka francouzského odboje Désirého Camuse. A když jsem ji četl, vzpomněl jsem si na francouzské komedie typu Sedmá rota za úplňku, které jsem od mládí obdivoval. Líbilo se mi, jak si v nich Francouzi sami ze sebe dokázali udělat srandu, protože jejich vystoupení v druhé světové válce nebyla žádná sláva. Vždycky jsem si u nich říkal, že to musí být vymyšlené, ale ono až tak úplně nebylo. V těch vzpomínkách je třeba situace, kdy partyzáni dostanou z Anglie zásilku zbraní a výbušnin, ale nejsou schopni to použít, protože návod je jen v angličtině, kterou nikdo z nich pořádně neovládá. Knihu jsem četl za covidu, líbila se mi a napadlo mě ji použít jako inspiraci pro vlastní dílo. Vymyslel jsme k tomu nějakou love story, patřičně odpudivého padoucha, hrdinové se dostali i mimo Bretaň, do Normandie, do Paříže, což v té předloze nebylo.

Proč titul Vosy v láhvi, má to nějakou hlubší souvislost?
Byl to jeden ze signálů odboji oznamující uskutečnění akce. Zároveň je v tom ale symbolika vos, které se dostanou do lahve se sladkým nápojem a pak nemohou ven a tím pádem i toho, že lidé kolikrát touží po něčem, co je nakonec zničí. A to se v knize objevuje v několika rovinách, protože to postihlo hlavního hrdinu i některé další postavy.

To ale nevypadá na úplně veselé čtení…
Měl jsem představu humoristického románu, ale tím, že se to odehrává za války, jsem se neubránil tomu, aby tam byla i závažnější nota. A tím, jak válka postupuje, je to čím dál tím dramatičtější a věřím, že pro čtenáře i napínavější.

Jak se liší psaní románu od průvodce?
Průvodce jsem napsal dva, od nich jsem se potom dostal k populárně naučným knížkám o historii a gastronomii. V nich vyprávím o jednotlivých místech prostřednictvím skutečných příběhů, které se ve Francii, potažmo v Itálii staly. Ne, že bych román plánoval, ale prostě mě to potkalo. A bylo to velké dobrodružství. Když si totiž ty postavy vymyslíte, tak vlastně řídíte jejich život. V předchozích knihách to byly reálné historické postavy, mohl jsme na ně mít vlastní názor, ale nemohl jsem odbočit od skutečnosti. Tady si dělaly, co jsem chtěl já, navíc jsem si k těm postavám získal i nějaký vztah. Když jsem knížku dopsal, měl jsem pocti, že se loučím se svými kamarády.

Plánujete už nějakou další knihu?
Momentálně nepíšu nic a asi to nechám tomu, co mě cvrnkne do nosu.

Vaše knihy vycházejí hlavně z francouzského prostředí, co vás na té zemi láká?
Francie je rozmanitá země, je tam všechno od hor až po moře, spousta památek. A baví mě i francouzský způsob života, kuchyně i jistá ležérnost.