Na vernisáž výstavy přišla autorku podpořit řada příznivců i přátel výtvarného umění. Všechny přivítal ředitel knihovny Daniel Bechný a poté s uznáním na adresu nesnadné cesty Evy Hubatové od koníčka k současné tvorbě promluvila předsedkyně Unie výtvarných umělců plzeňské oblasti Jana Potužáková, která připomněla: „Autorka je matkou dvou dětí, při zaměstnání s pěti křížky na krku studovala vysokou školu. A protože je pilná, pracovitá a cílevědomá, tak se vše podařilo a  začala se naplno věnovat svému koníčku, fotografii. Postupně se stále více vzdalovala běžnému reportérskému či dokumentárnímu záznamu, i když i ten nadále provádí, neboť ráda dokumentuje vernisáže plzeňských výstav a jiné výtvarné akce.“

K nynějšímu autorčinu uměleckému zaměření Jana Potužáková říká: „Současná volná tvorba Evy Hubatové má soliterní charakter, neboť se orientuje na fotografický informel. Mimoděk vytanou v paměti práce našich hlavních představitelů informelu 60. let, v grafice Vladimíra Boudníka a v malbě Mikuláše Medka, kteří přinesli krásu struktury, strukturálních povrchů věcí a světa kolem nás.“

To, že předsedkyně plzeňské výtvarné unie označila Evu Hubatovou jako následovnici takových osobností, vnímá vystavující umělkyně také jako velkou výzvu. „Spolu s klasickou fotografií vy- užívá autorka ke své finální práci širokou možnost počítačového zpracování. Vytváří tak poetická díla nechávající dostatek prostoru pro divákovu fantazii a představivost, neboť představivost je důležitější než znalost,“ zdůrazňuje Jana Potužáková s použitím slov Alberta Einsteina. „Eva Hubatová vstoupila do výtvarného života rychle, naplno, razantně, připravena nenechat uměleckou příležitost náhodě, ale pevně ji uchopit a dále rozvíjet,“ shrnuje předsedkyně Unie výtvarných umělců  plzeňské  oblasti.

Mezi hosty vernisáže se objevila také řada uměleckých kolegů, ale i další významné osobnosti. Jednou z nich byl i světově uznávaný plzeňský histolog a embryolog profesor Jaroslav Slípka. Již dříve se seznámil s osobitou uměleckou výpovědí autorčiny tvorby počínaje čtyřmi monografiemi, z nichž poslední vyšla pod názvem Touha duše. Tu následně zakomponoval i do svého textu Struktura jako systém vzájemných vztahů tvarů a krásy s podtitulem Biologický strukturalismus a jeho estetické dopady. V této eseji píše o kráse strukturálních interakcí, kterou „objevují ovšem nejen výtvarní umělci, ale i básníci, jak dokazují nádherné umělecké fotografie mikrostruktur anorganického světa viděných okem Evy Hubatové a doprovázených něžnými verši Hany Gerzanicové. Soubor těchto krásných struktur nazvala umělkyně Touha duše“. A připomíná: „Celá sbírka je uvedena příhodným citátem ze Shakespeara: Krása tkví v oku pozorovatele.“