Každý věk prý přináší své výhody. Souhlasíte s tím v čase vlastních osmdesátin?
Souhlasím, pomineme–li zdravotní problémy, které zákonitě přináší věk. Je to doba určité vyrovnanosti a nadhledu, ubylo snažení o úspěchy, je větší celkový klid.

Studenti a vůbec mladí jsou podle jedněch rok od roku horší, podle druhých stále stejní. Jak vidíte své žáky – léta na plzeňské konzervatoři a až dodnes na Západočeské univerzitě?
Měla jsem štěstí, že jsem pracovala vždycky s nadanými dětmi a mládeží, která na své kůži poznala, že je třeba v životě obětovat kus zábavy a lenošení, chce-li člověk něco dokázat ve svém oboru. Navíc většinou studenti pocházeli z rodin, které dbaly na vzdělání svých potomků – i když se našly výjimky, kdy si student musel studium hudby doma vybojovat. Porovnání minulosti s dneškem mi nevychází jednoznačně – nesporně je dnešní mládež roztěkanější a méně soustředěná, málo čte, což se odráží v úrovni jejího mluveného i písemného projevu. Je to logický důsledek velkého množství podnětů, kterými jsou všichni obklopováni – internetem, televizí atd. Vše je pro mladé oproti dřívější době až příliš snadno dostupné – v našem oboru kvalitní nahrávky skladeb, kvalitní aparatura. Ale je to pořád, alespoň v mém hudebním oboru, mladá generace dychtící po úspěchu, po uznání, o prosazení své osobnosti. Jsou temperamentní, někdy narazí, ale to vše patří k době mládí. Na střední škole to stále budou sympatičtí uličníci – když se někdy dívám na solidní hráče v Plzeňské filharmonii nebo na přísné pány učitele a ředitele hudebních škol, s úsměvem si připomínám, co vyváděli v postpubertální době na konzervatoři – a co z nich vyrostlo!

Hudba je údajně – ať takzvaně vážná či populární – jen dobrá nebo špatná…
Mám samozřejmě jako životní lásku hudbu uměleckou, kterou správně nazýváte „takzvaně vážnou“ – vždyť kolik veselí a radosti je například v hudbě Antonína Dvořáka! Mám ale také pochopení pro populární hudbu, je–li dělána poctivě, s nápadem a ne jen levou rukou pro peníze, to se pozná. Je dobrá a špatná hudba v obou oblastech, ale v umělecké tvorbě je té špatné méně. Už proto, že její komponování umělci „nevynáší“, je náročné a skladby se přitom obtížněji uplatňují.

Tvořili autoři pod ideologickým tlakem v minulosti nejsilnější díla? Anebo nemohli vytvořit žádné silné dílo?
Určitě je tvořili ne pod, ale proti ideologickému tlaku. Otevřeně protestní díla neměla naději zaznít, naštěstí je hudba abstraktní umění a náznakům protestu jsme rozuměli – připomínám například Kabeláčovu symfonickou tvorbu nebo Luká– šovo oratorium
Nezabiješ!

Hudbu popularizujete v denním i odborném tisku, na koncertech. Skutečně vás zaujme i stokrát slyšená skladba a může v takovém díle interpret opravdu nacházet stále něco nového?
Je skutečností, že cenné dílo, které už hudbymilovná veřejnost přijala, je radost interpretovat a samozřejmě i uvádět a opravdu v něm lze nacházet stále nové krásné momenty. Velmi mne však fascinovala možnost přiblížit posluchačům novou skladbu, často v její premiéře. Vždy jsem si vyžádala její poslech na zkoušce, a to vybavená notami, výborná byla možnost rozhovoru se skladatelem. Pak jsem mohla vzít dílo za své a s porozuměním je přiblížit před jeho zazněním posluchačům. V tomto směru má Plzeň velkou tradici, ne zcela obvyklou v jiných městech – o soudobé hudbě hovořili na koncertech profesoři Karel Janeček, Oldřich Filipovský a nejdéle a nejsoustavněji Antonín Špelda.

Léta, s mimořádnou soustavností, píšete operní recenze. Prý se opera už nedá dělat jako kdysi…
Já si myslím, že je dobré pokoušet se o nové prvky nebo celá pojetí v režii, ale vždy to musí organicky sloužit tomu hlavnímu – hudbě v orchestrální i vokální podobě. Mám radost, že plzeňská operní scéna většinou nachází shodu mezi všemi složkami operního díla.

Hudební kritik musí být objektivní, takže by neměl mít oblíbené komponisty, skladby, interprety. Nebo jste během let k mnohému získala bližší vztah a přitom odolala být k tomu v recenzi vlídnější?
Opravdu se vždycky snažím o spravedlnost a objektivitu – vždyť každý chce podat výkon co nejlepší. Kritika má povzbudit, vynést to, co je dobré, ale i taktně upozornit na to, co nevyšlo. Mám to usnadněno tím, že jsem sama prošla zkušeností koncertní i orchestrální houslistky a věnovala se i sólovému zpěvu. Vím, co je to předstoupit před publikum a vyrovnat se s trémou tak, aby výkonu neškodila, ale dodala mu na– opak tvůrčí napětí. A u posuzování skladeb je tomu podobně – skladatel před nás ve své umělecké tvorbě přichází s tím nejlepším, k čemu ho inspirace a kompoziční zkušenost vedou. Je třeba se snažit mu porozumět a ne nad jeho novým dílem mávnout rukou.

Ať je v hudební kritice Vlasta Bokůvková více či méně přísná, vlídná je vždy. Jako v životě.