Mezi těmito dvěma rolemi je téměř padesátileté rozmezí, v němž byl například Myškinem v Idiotovi, D´Artagnanem ve Třech mušketýrech, Raskolnikovem ve Zločinu a trestu, Jagem v Othellovi, Králem Learem ve stejnojmenné Shakespearově hře nebo Sirem v Garderobiérovi. Těch rolí bylo téměř sto padesát a jejich protagonista Pavel Pavlovský právě oslavil sedmdesátiny.

Jste rodilý Pražák a prý se vám Plzeň, když jste se sem před padesáti lety přijel do divadla domluvit na angažmá, vůbec nelíbila.
To je pravda. V životě jsem v Plzni nebyl, a když jsem vystoupil z vlaku, tak se mi tohle město vůbec nelíbilo. Plzeň byla šedivá a samá proluka. Jak šel čas, tak jsem tady poznal spoustu lidí, kteří se mi naopak líbili.

Takže díky lidem se vám stala Plzeň osudnou…
Velice osudnou. Poznal jsem lidi z divadla a okolo divadla a hlavně jsem v Plzni našel Moniku, svou ženu. Jako Pražák jsem si nedovedl představit, že bych žil jinde, a ejhle, po padesáti letech jsem vlastně už Plzeňák a Pražákem už jsem jen hodně málo. Dřív jsem často pendloval mezi Plzní a Prahou, zvlášť, když ještě žili mí rodiče. Teď už do Prahy jezdím hodně málo.

Proč?
Už v ní nejsem rád, nelíbí se mi atmosféra a průvody turistů, které potkávám na Malé Straně. A zmizely hospůdky, které jsem miloval; jsou z nich luxusní podniky. ´Na stojáka´ se už k Tygrovi nebo ke Kocourovi nechodí. No vidíte, tohle mi vlastně pomohlo k tomu, že se mi po Praze nestýská.

A v Plzni máte svou hospodu?
Teď už do hospod moc nechodím. V hospodách jsem však prožil své mládí. Takřka denně jsem pěstoval svých šest P – tedy pouť Pavla Pavlovského po plzeňských pivnicích. Tuhle pouť už neprovozuji.

A do kterých hospod jste v Plzni chodil rád, když jste ještě svých šest P provozoval?
Na prvním místě byla Kultura. Tu už si pamatují jen ti starší Plzeňané. Bývala na rohu dnešní Goethovy ulice, ve stejné ulici jen o kousek dál stálo i Malé divadlo. Hospoda Kultura byla v přízemí domu, v prvním patře nad ní byl Divadelní klub a na půdě jsem bydlel. Takže vše důležité jsem měl po ruce a ani jsem nemusel vyjít z baráku. Pak se otevřel Parkán a tam jsme taky rádi chodili. A nesmím zapomenout na vinárnu Jadran, tam to bývalo hodně dobré, zvlášť když v ní hrál na klávesy Roman Pozděna. Tenkrát se říkalo: ´Vinárna je nazděná, hraje Roman Pozděna´ . Jeden čas jsem měl zakázáno do Jadranu chodit.

Od manželky?
To ne, oficiálně. Tenkrát byl takový tanec, hoky koky se jmenoval, a při něm se svlékalo. Roman Pozděna hrál na klávesy a my tančili hoky koky v místnosti za pódiem. A já jednou zapomněl, že jsem nahatej a šel jsem si k baru pro pití… no a pak jsem do Jadranu nějakou dobu nemohl.

Pavel PavlovskýTakže šedesátá a sedmdesátá léta minulého století byla v Plzni hodně bouřlivá. Existovalo tehdy něco jako plzeňská umělecká bohéma?
No to určitě. Hodně jsme se družili s výtvarníky a ti rádi chodili do Divadelního klubu; s Jirkou Kovaříkem, Standou Staňkem, Frantou Pavlasem, Vladkem Kotyzou nebo Mojmírem Fričem jsme se scházeli téměř denně.

A co plzeňské divadlo?
No v něm jsem se rychle zabydlel. Byli v něm fajn lidi a báječná atmosféra. Všichni jsme napříč soubory drželi pohromadě a chodili si vzájemně na premiéry. Jak už jsem říkal, plzeňské divadlo si mě získalo velice záhy.

Jaká byla vaše první role na plzeňské scéně?
V roce 1965, ještě jako student DAMU, jsem v Plzni dostal roli ve hře Charleyova teta. Ta se hrála v už zmiňovaném Malém divadle, které dnes neexistuje. Pak se otevíralo Komorní, no vidíte, já vlastně zažil otevření i zavření Komorního divadla…

A další role, které jste hrál v Plzni?
Pak přišel Myškin v Idiotovi a spousta jiných rolí. Vidíte, díky Plzni jsem už v raném mládí měl štěstí na krásné role, no ale pak jsem šel na vojnu.

A máte nějakou historku z vojny?
No jasně, několik. Měl jsem zařízenou modrou knížku. Stačilo zajít za primářem do vojenské nemocnice. Já si ale řekl: ´Kašlu na protekci a na tu vojnu půjdu.´ Jako absolvent DAMU jsem měl možnost zúčastnit se konkurzu do Armádního uměleckého souboru (AUS). Já se však noc před konkurzem hrozně porval v Jadranu. Na konkurz jsem dorazil strašně pomlácený a nateklý, přesto mě vzali. V AUSu se i na mé poměry strašně pilo, takže když jsem po roce dostal nabídku strávit druhý rok vojny na letišti v Líních a hrát při tom v Plzni divadlo, tak jsem na to kývl.

A to bylo v kterém roce?
V roce 1968, takže jsem na vojenském letišti v Líních prožil srpnový vpád ´spřátelených´ vojsk. Tehdy jsme ještě s dalšími vojáky zorganizovali vysílání Rozhlasu svobodné Československé armády. Jezdili jsme s vysílačkou po letišti. Já četl protest proti vpádu okupačních vojsk a jeden vojín – Rusín – to překládal do ruštiny. Začínal jsem slovy: ´Vojín Pavlovský hovoří ke generálu Pavlovskému´, on totiž okupantům velel generál Pavlovskij.

Nebylo nevýhodné zůstat jako herec ´na oblasti´, jak se tehdy označovala divadla mimo Prahu?
No asi bylo, ale já to tehdy vůbec nevnímal. Nezajímalo mě, co se v Praze děje, já byl v Plzni spokojený.

Nevadilo vám to ani kvůli možným rolím ve filmu? Vždyť vy jste měl tehdy odstartovanou filmovou kariéru rolí Pošťáka ve slavném filmu Vojtěcha Jasného Všichni dobří rodáci z roku 1968.
No jo, to byla náhoda, že jsem tuhle roli dostal. Jasný mi pak tady v Plzni v kině Moskva na filmovém festivalu pracujících říkal: ´Budeš hrát ve všech mých dalších filmech´, ale čtrnáct dnů na to emigroval.

A tak jste místo hraní ve filmech Vojtěcha Jasného zůstal u plzeňského divadla. Který okamžik při hraní divadla máte hodně rád?
V divadle je možné vždycky vycítit, jestli to, co se na jevišti odehrává, diváky zajímá nebo ne. Diváci i herci jsou na sebe v jediném okamžiku napojeni, takže herec může okamžitě od diváka pocítit zpětnou vazbu. To v jiném umění není. Tohle při své tvorbě nezažívají výtvarníci, filmaři ani spisovatelé či hudební skladatelé. Ti dílo vytvoří a hotové je předkládají divákovi. Já když hraji, tak vycítím, jestli si divák v duchu říká: ´jéžiš, tak ať už to skončí a můžu jít domů´.

Vy sledujete reakce plzeňského publika už téměř padesát let. Jaké podle vás je?
Velmi specifické. Je svým způsobem hodně konzervativní. Odjakživa. Pamatuji si, jak už v době mého mládí mi tehdejší ředitel plzeňského divadla Rudolf Kubáček říkal: ´Musíš mezi ty mladý a musíš je přivést do divadla.´ A já šel do vysokoškolského klubu Oko, párkrát jsme se tam ´lupli´, pár studentů pak do divadla přišlo, ale že by začali mladí hromadně chodit do divadla, to se rozhodně po mé ´misi´ nestalo. A výzvu, že se musí do divadla přivést mladí lidé, plzeňští divadelní šéfové opakují celých padesát let, co jsem tady. A mladí furt nechodí. Je ale zajímavé, že přesto plzeňské divadelní publikum nevymírá. V Plzeňanech se najednou něco zlomí a po čtyřicítce začnou chodit do divadla; hlavně dámy. A tak je to po celých padesát let.

Dvacet let jste strávil ve funkci šéfa činohry, takže jste rozhodoval o tom, jaký bude divadelní repertoár. Jak jste se stavěl ke konzervativnímu plzeňskému divákovi? Nabízel jste mu klasiku, kterou chce vidět, nebo jste se snažil na jeviště přinášet i nové moderní umělecké formy?
Tak to je docela zásadní otázka. Já v praxi razil, že repertoár činohry musí být namíchaný v nějakém rozumném poměru. V Praze, kde je několik desítek divadel, se mohou jednotlivé scény profilovat, mohou mít svůj vyhraněný ´ksicht´ a svého diváka si mezi tím milionem obyvatel najdou. V Plzni je situace jiná. Tady má divadlo povinnost nabídnout každému divákovi to, co má rád. Věděl jsem, že v repertoáru musíme mít nějakou komedii, nějakou klasiku, třeba Shakespeara, ale i něco ´odjinud´, proto bylo fajn, když se otevřel v Komorním divadle Klub – tam vzniklo takové ´kino náročného diváka´, kde jsme mohli ukazovat, že divadlo se dá dělat i jinak.
Při sestavování repertoáru musí však šéf dbát ještě na jednu věc. Musí se snažit, aby se každý člen souboru herecky alespoň trochu nasytil…

A když se nenasytí?
Když je v souboru třicet lidí a na sezonu je naplánováno nejvýše deset premiér, tak je jasné, že si všichni hlavní roli nezahrají. Divadlo je nedemokratické a hodně kruté. Co je divadlo divadlem, tak jsou v souboru herci, kteří hrají hlavní role, ale i figurkáři. K tomu, že máte talent, totiž ještě musíte mít štěstí, a když ho nemáte, tak to může být hodně smutný život. Neúspěch může člověka poznamenat na celý život.

V některých inscenacích jste se na jevišti potkal se svou manželkou Monikou Švábovou. Aktuálně vás diváci mohou vidět např. ve hrách Srpen v zemi indiánů nebo ve Flamendrovi…
S Monikou jsme manželé už čtyřicet let, zrovna minulý měsíc jsme slavili výročí. S Monikou hraju rád a čím déle jsme spolu, tím více mě to baví. Ale doma rozhodně nezkoušíme. Monika by možná ráda, ale já se doma stydím, a tak si ani nečtu nahlas texty rolí.

Minulý měsíc se také připomínalo čtvrt století, které uplynulo od zahájení sametové revoluce 17. listopadu 1989. Vy jste byl jedním z prvních, kdo na podporu studentů v Plzni veřejně vystoupili. Už v sobotu 18. listopadu 1989 jste před premiérou Shafferovy Černé komedie četl prohlášení, které odsoudilo policejní zásah proti studentům. Nebál jste se?
Nebál. Já mám ty vypjaté doby rád – něco se děje, národ se semkne. Netrvá to dlouho, ale je to krásné. Hned v pondělí po premiéře jsem skončil na krajském výboru, kde jsem se musel zpovídat.Později jsem se dokonce dozvěděl, že jsem byl na nějaké listině, na níž byl seznam osob určených k likvidaci, tedy ne k fyzické, ale k ekonomické, což by znamenalo, že kdyby Listopad 1989 nedopadl tak, jak dopadl, měl bych asi problémy se v divadle udržet.
Listopad 1989 byl pro mě velmi důležitým okamžikem. Hodně lidí bylo zpočátku opatrných. Když se v divadle hlasovalo o tom, zda se bude stávkovat, říkal jsem si: ´Nekoukej se po ostatních, bude tě to mrzet´. A pak, když už bylo jisté, jak to dopadne, tak ´lup ho´, a všichni byli revolucionáři. Teď už vím, že prostě existuje určitý typ lidí, kteří jsou schopni prosadit se za každého režimu.

A vy sám jste na počátku devadesátých let neuvažoval o tom, že byste vstoupil do politiky?
Ne, ani mě to nenapadlo. Kdysi, když byl v Plzni Václav Klaus na nějaké návštěvě, tak mi nabídl, abych mu dělal mluvčího, ale nelákalo mě to. Zůstal jsem u divadla.

Proč jste se vlastně rozhodl, že budete hercem?
Divadlo mě lákalo od malička. Když jsem byl hodný, tak jsem o víkendu šel s babičkou nebo maminkou do divadla, a já tam byl vždycky strašně rád. Na gymplu, tehdy se mu říkalo jedenáctiletka, jsme si mohli vybírat nepovinný předmět. Já nejdříve chodil na latinu, ale měli jsme příšernou paní profesorku, takže jsem pak latinu vyměnil za dramatický kroužek. Nazkoušeli jsme Jiráskovu Filosofickou historii a já hrál Frýborta. Tam mě hraní začalo bavit. Na školu jsem spíše kašlal, a tak jsem ji prolézal jen tak tak. No, a protože mi to na dramaťáku celkem šlo, tak jsem se přihlásil na DAMU. Učili mě Miloš Nedbal. Oto Sklenčka a Libuše Havelková.

A do jaké role se pustíte v nejbližší době?
Budu hrát alkoholika, vynálezce a Bulhara v jedné osobě. Právě jsem si domů přinesl text hry Sboristé. Je to satirická komedie, která se vypořádává s absurditou socialismu – Bulhaři se chystají na výlet do Československa, které pro ně je zemí zaslíbenou. Hru napsali dva současných bulharští autoři a jeden z nich, Nikolaj Penev, ji do Plzně přijede režírovat. Příští rok v únoru budou mít Sboristé v Plzni světovou premiéru.