Český rozhlas slaví letos 100 let své existence. Budete spolu s ním slavit zároveň i svoje rozhlasové výročí?
To bych vlastně mohl, protože v roce 1973 jsem byl na vojně v Klatovech a odepsal jsem na inzerát Československého rozhlasu, že hledají hlasatele. Odpověděli mně sice, že v Praze už nikoho nepotřebují, ale zájem by měli v Plzni. Tak jsem dostal den dovolené a odjel dělat zkoušky do Plzně. A uspěl jsem. Letos je to tedy přesně 50 let. Strašně ten čas letí.
Ale začněme hezky od začátku. Poslouchal jste už jako dítě rádio? A pamatujete si ještě tehdy vysílané pořady?
Jako malý kluk jsem poslouchal rádio rád. Samozřejmě si nejvíc pamatuji nedělní odpolední pohádky, na které jsme se vždycky jako děti těšily. Také proto, že se šlo potom na odpolední filmy do kina. Už tehdy jsem také přemýšlel o tom, jak vlastně rozhlas vzniká a jak je možné, že se ten hlas dostane až k nám do kuchyně. Ptal jsem se rodičů a maminka mi vysvětlovala, že to není naživo, ale že se to vysílá z pásu. Tomu jsem ale stejně moc nerozuměl, protože jsem si ten pás představoval spíše jako dopravník na nakládání materiálu. Ale zajímalo mě to. Až později jsem v různých časopisech, jako třeba ABC mladých techniků, nacházel první informace ze zákulisí rozhlasové techniky.
Do rozhlasu jste nastupoval v 70. letech, to se ale ještě z pásu vysílalo. Jak na tu dobu vzpomínáte?
Samozřejmě to byl úplně jiný způsob práce. Redaktor tehdy opravdu točil reportáž na magnetofonový pásek, ten přinesl do rozhlasu, tam se to přetočilo na střihací pásy, reportáž se sestříhala a přetočila na vysílací pás. Bylo to poměrně zdlouhavé. Kromě toho na reportáže jezdil řidič s Volhou, zvukař a redaktor. Dnes jede redaktor sám, vše si natočí, sestříhá a připraví editorovi do vysílání.
Po pěti letech jste z rozhlasu odešel, abyste se po letech do něj zase vrátil, tentokrát už rovnou na pozici ředitele.
Návrat do rozhlasu nebyl úplně plánovaný. Ale protože jsem mezitím pracoval deset let v soukromém rádiu a cítil, že už to souznění s tamním programem s postupujícím věkem není takové, rozhodl jsem se pro změnu. Na jaře 2006 jsem udělal konkurz na pozici ředitele Českého rozhlasu v Plzni a od léta tam nastoupil.
A vydržel jste v tomto křesle celých 16 let. To už je dost dlouhá doba na to, abyste mohl posoudit vývoj rozhlasového vysílání. V jaké oblasti byl ten pokrok nejzřetelnější?
Jednoznačně v technice a ve stylu vysílání. Rychlost vývoje nahrávací a vysílací techniky byl a je stále obrovský. Během let se například zmenšovaly nahrávací magnetofony, tehdy se nosily ve velkých brašnách přes rameno, dnes jsou velké jako krabička od cigaret. Velkým skokem byl přechod na digitální střih v 90. letech. Nyní se už uvažuje o tom, že v dohledné době by se mělo úplně vypnout analogové vysílání a bude jen digitální. To je kvalitnější a umožnuje poslech různých stanic i z druhého konce naší republiky.
Co rozhlasoví posluchači? Změnili se za tu dobu také?
Jak se mění doba, tak se mění posluchači. Dříve se vysílaly dlouhé rozhlasové hry, které lidé rádi poslouchali. Dneska se čas zkracuje, doba je hektická a poslech je kratší. Pořady se proto upravily, výrazně se změnily i zprávy, co se týče aktuálnosti i skladby. Dnešní doba ale nahrává spíše podcastům a přímé vysílání ustupuje do pozadí.
Slovo podcast slýcháme poslední dobou docela často. Co si pod ním mají posluchači představit?
Podcast je pořad, který už byl v éteru vysílán a je nyní umístěn na webových stránkách stanice. Posluchač si jej může vyhledat a poslechnout znovu, kdykoliv se mu to bude hodit.
Posloucháte stále Český rozhlas Plzeň? Vnímá vaše zkušené ucho třeba nějakou chybu ve vysílání či něco, co by podle vás šlo udělat lépe?
Poslouchám a občas slyším samozřejmě nějakou nedokonalost nebo chybičku ve vysílání, to se ale stává. Na takové minelky či nepřesnosti jsem měl vždycky sluch a tak je ve vysílání čas od času objevím. A dodnes mi to někdy hlásí i moji kamarádi.
Co bylo vaše nejtěžší rozhodnutí v křesle ředitele regionálního rozhlasového studia. Byly to spíše programové záležitosti nebo personální?
Neměl jsem rád situace, kdy jsem se musel vlivem nutných personálních změn a reorganizací s někým rozloučit. Pro mě osobně to bylo těžké, protože jsem se vždy snažil, aby stanice měla dobrou atmosféru mezi lidmi, aby se promítla do profesionální práce a konečného produktu programu. Většinou to naštěstí bylo po vzájemné dohodě a v dobrém. Manažer je ale ve společnosti proto, aby změny provedl, jinak skončí sám, a provede je někdo jiný. Ale příjemné to pro mne nikdy nebylo.
Měl jste někdy chuť s nevděčnou funkcí regionálního ředitele takříkajíc seknout?
Měl, to přiznávám. To když se nakumuluje řada nepříjemných věcí, které nemá člověk možnost ani ovlivnit. Třeba nástupy nových generálních ředitelů vždy znamenaly nové organizační změny a úpravy, které jsme museli akceptovat, i když jsme měli své představy. Ale vždycky jsem si řekl, že z boje se utíkat nemá, a vydržel jsem tam nakonec celých šestnáct let.
Za tu dobu jste díky rozhlasové práci určitě potkal spoustu zajímavých lidí a známých osobností. Na která setkání nejraději vzpomínáte?
Jako mladý redaktor jsem si tehdy cenil rozhovoru například s docentem Antonínem Špeldou, profesorem hudby na plzeňské Pedagogické fakultě. V pozici ředitele mě pak těšilo setkání třeba se známým chirurgem profesorem Karlem Novákem, s letci, kteří bojovali za 2. světové války, s primářem Vladimírem Kozou, který se podílel na založení Nadace kostní dřeně nebo s biskupem Františkem Radkovským. Vtipné bylo setkání s mým jmenovcem Stanislavem Levým, když tady v Plzni trénoval Viktorku.
Z vašich odpovědí je poznat, že rozhlasová práce nebyla pro vás jen zaměstnání, ale i vášeň a radost.
To jednoznačně. Práce v rozhlase je prostě po všech stránkách pestrá a především návyková. A vždycky jsem všem rád říkal, že my v rozhlase víme od všeho něco, ale o ničem všechno.
34
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
