Řediteli Divadla J. K. Tyla je dnes padesát

Jeho režisérskou práci připomíná zbrusu nová výstava v plzeňském Velkém divadle, která obsahuje fotografie z inscenací, jež nastudoval právě v Divadle J. K. Tyla. Životní jubileum slaví dnes, ale nanejvýš závažnými režiemi vlastně po celou tuto sezonu. Žádné odpočinkové komedie – v činohře po nejnovější hře Václava Havla Odcházení připravuje na duben nové nastudování nesmrtelného dramatu Williama Shakespeara Romeo a Julie, spolupracuje na světové premiéře baletu Maryša, který poprvé zhlédneme už za týden. S operním souborem obnovil svou inscenaci Bizetovy Carmen, která se udržuje na repertoáru už téměř devět let a s úspěchem ji divadlo uvádělo i v Japonsku.

A Plzeň by neměla zapomínat ani na to, že už několik let se veškerou plzeňskou tvůrčí činností Jana Buriana vine boj o stavbu nové divadelní budovy. Místo dosavadního Komorního divadla by měla už v příštím roce začít vznikat scéna podle projektu portugalských architektů. Je tedy co bilancovat, je co plánovat do budoucna. Ale jak přelomově vnímá padesátiny sám jubilant?

Co očekáváte, že se změní od dnešního dne ve vás a co v plzeňském divadle?
Očekávám, že divadlo bude stejně jako já stále lepší a krásnější. Divadlo se musí měnit neustále, protože jen tak může být živým organismem. A každý člověk, který se každý den nezamyslí nad tím, co dělá špatně, a nepokouší se to dělat lépe, také ztrácí životnost.

Jaký byl váš žebříček hodnot dodnes a jakou tvář bude mít nyní?
Žebříček hodnot nemění člověk ze dne na den, a není to něco, co by bylo jen jeho osobním vlastnictvím. Souvisí s kulturou prostředí, jež ho obklopuje, s vírou celé společnosti, ve které žije. Z toho pak vyplývá, že hodnotový žebříček závisí na úplně jiných faktorech než na tom, kolik je člověku let. Utváří se kontinuálně v průběhu celého života a v mém věku by už měl být pevný a pokud možno neměnný. A jestliže jsem dosud věřil, že divadlo má v životě společnosti své nezastupitelné poslání nebo že model vícesouborového divadla se v Plzni nepřežil a má v sobě potenciál rozvíjet se i v novém, stále se proměňujícím kontextu, budu tomu věřit stejně tak zítra jako napřesrok.

Čím se bude lišit inscenace Romea a Julie, jak jste ji připravoval dosud, od podoby, kterou jí dáte po padesátce?
Ani v tomto ohledu nepředstavuje životní jubileum, jakkoliv hezky zaokrouhlené, žádný předěl. Rozhodující je opět životní zkušenost, s níž člověk k námětu přistupuje. A já si dnes stále silněji uvědomuji, že Shakespeare postavil svou tragédii osudové lásky stojící tváří v tvář ničivému konfliktu – což je záležitost archetypální, opakující se v řadě jiných děl – důsledně na principu náhody. Prostřednictvím silného příběhu nám pokládá otázku, do jaké míry jsme my sami schopni utvářet svůj život navzdory náhodným zvratům, jež naši vůli přesahují. A jen tak na okraj chci ještě podotknout, že představa režiséra o inscenaci se od výsledku vždycky liší. Napínavé na tom je, bude-li představa lepší než výsledek, nebo naopak. Doufám, že v tomto případě bude platit b).