Šéfa opery zaujala před léty nahrávka díla a v souladu s dramaturgickou koncepcí plzeňského divadla, kdy je v každé sezóně dán prostor inscenaci kvalitního, ale neprávem zapomenutého titulu. Opera Iris je navíc velmi zajímavá tím, že je první italskou operou s japonskou tématikou. Pietro Mascagni /1863 – 1945/ je autorem patnácti oper a dvou operet, opera Iris stojí zhruba v polovině jeho scénické tvorby, premiéru měla 22. listopadu 1898 v Římě v Teatro Constanzi. Mascagniho úspěch spočíval samozřejmě hlavně v uvedení opery Sedlák Kavalír /v češtině poněkud nepřesný překlad, Cavelleria Rusticana/ v roce 1890, autor vytvořil celou řadu pozoruhodných děl, která by dle slov dramaturga DJKT v Plzni Zbyňka Brabce neměla být dnešními operními divadly přehlížena.

Děj opery se odehrává na japonském venkově, kde žije půvabná dívka Iris jen se svým slepým otcem. Šlechtic Osaka chce Iris získat a spolu s majitelem nevěstince v Jošiwaře Kyotem ji vylákají z dosahu otce pomocí najatých loutkoherců. V plzeňské inscenaci vodí originální japonskou loutku s pohyblivým tělem i obličejem tři profesionálové z plzeňského Divadla Alfa - Martin Sádlo Bartůšek, Lenka Válková Lupínková a Radka Mašková. Iris se probouzí z bezvědomí v nevěstinci, odolá svodům Osaky a Kyoto ji nabízí veřejnosti. Její otec v domnění, že Iris do veřejného domu vstoupila dobrovolně ji proklíná. Iris v zoufalství skáče z okna a umírá. Po radostném a nádherném úvodu opery tak přicházejí další jen negativní emoce. Ty dostávají smysl až v závěru díla. Režisér Tomáš Pilař vysvětluje, že opera směřuje ke skálopevné jistotě, že víru v dobro si můžeme zvolit i v tu nejtěžší chvíli života.

Opera Iris Pietra Mascagniho.

Plzeňské nastudování bylo svěřeno zkušenému dirigentu opery Jiřímu Štruncovi. Orchestr má velmi náročný úkol, najednou hraje nejvíce hudebníků v historii divadla – v orchestřišti je jich 54. V předehře zní na 30 různých jednotlivých hlasů. Zjednodušeně řečeno má každý hráč autorem napsaný svůj originální part. Zapojeny jsou vedle tradičních nástrojů originální nástroje japonské, cellesta, různé gongy, malý tam – tam a tympány, tamburína, malý hoboj a třístrunná japonská loutna zvaná šamisen. Zvuk tohoto nástroje, který se nepodařilo sehnat, je nahrazen zvukovým samplem od skladatele Jana Jiráska. Orchestr hraje pod Štruncovo vedením znamenitě. Od prvních pianissimových tónů kontrabasu v předehře až do samého závěru. Vynikající je souhra dřevěných dechových nástrojů. Spolupráce orchestru, sboru a sólistů je pod Štruncem bezproblémová, jeho pevné vedení jakoby vykřeše z orchestru více dynamických změn, než jsme v Plzni zvyklí… Mascagni nikde na rozdíl od oper Pucciniho necituje přímo exotické melodie. Jeho hudba připomíná dle slov dirigenta spíše Debussyho.

V opeře má velkou úlohu sbor opery, který je posílený. Sbormistr Zdeněk Vimr připravil posluchačům opravdu skvostný zážitek v pianissimu vyznělých sborových částech po triumfálně znějící sbor na konci díla.

Scéna, jejíž autorem je Petr Vítek, je v každém ze třech dějství jiná. Vychází z minimalistické estetiky a s bohatou prací se světelnými efekty. V prvním dějství nalezneme na scéně japonskou zahradu, ve druhém, kdy jsme přeneseni do prostředí nevěstince zaujme nesymetricky umístěný lustr složený jakoby ze samurajských mečů, bonsai na toaletním stolku vedle pohovky. Ve třetím dějství, kdy se na jevišti většinou pohybuje duch hlavní postavy je scéna zcela prostá.

Režisér Tomáš Pilař vnáší do ztvárnění děje opery celou řadu nápadů. Například jedna ze závěrečných scén, kdy se na jevišti objevuje otec Iris a participující sbor má v rukách kapesní svítilny je impozantní. Důležitou úlohu dokreslení děje sehrávají na pozadí promítané motivy /vzorce, veliké oči apod./, autorem videoartu je Petr Hloušek.

Kostýmy, jejichž autorkou je Ivana Ševčík Miklošková, vycházejí z tradičních japonských kimon. Ta jsou však od pasu nahoru potištěna japonskými motivy. Japonské prostředí kopírují samozřejmě i účesy všech protagonistů.

Snad prominete, že až na konec zmíním vynikající pěvecké obsazení plzeňské inscenace opery. Při premiéře excelovala v titulní roli Iris Ivana Veberová, která je od r. 2006 ve stálém angažmá plzeňské opery. Její přirozený, čistý a velmi znělý hlas se s lehkostí dotýkal i nejvyšších intonačních bodů, zaslechl jsem nádherně čisté b2… Nositelku Ceny Thálie z r. 2014 střídá v Plzni již známá sólistka Opery Národního divadla v Praze Maria Kobielska. Roli slepého otce při premiéře ztvárnil sólista opery Národního divadla v Praze František Zahradníček, těšit se ale můžeme i na výkon sólisty plzeňské opery Jevhena Šokala. Milým překvapením byl pro mne tentokrát výkon italského pěvce Paola Lardizzoneho jako šlechtice Osaky, který se na jevišti uvolnil a jeho hlas nezněl utlumeně, jako tomu bývalo při jeho minulých angažmá. V roli je alternován plzeňskému publiku rovněž známým Kanaďanem Philippem Castagnerem. Další role se pěvecky uplatní sice v menší míře, nicméně jsou obsazeny mladými a nadějnými sólisty – Jakub Hliněnský při premiéře ztvárnil syna slunce Jora, čerstvá posila stálých sólistů opery Amir Khan představuje Kramáře, přizvaný Svatopluk Sem hraje Kyota. Při premiéře zaujala svým pojetím role Gejši Jana Piorecká, alternovat ji bude Jana Foff Tetourová, sólistka DJKT, kterou známe např. z již vynikajícího podání služebné Suzuki v rovněž orientální Pucciniho opeře Madame Butterfly.

Taneční role ztvárnili členové baletu DJKT v Plzni, smrt při premiéře Shiori Nirasawa /alternována Andronikou Tarkošovou, nebo Charlotte Clemeti/, Vampýra Adrienn Tiszai /alternuje Lýdie Švojgerová, nebo Gaia Ponzio/, Krásu Kateřina Plachá /Anna Srncová, Abigail Jayne Baker/. Na jevišti vidíme také děti z Baletní školy plzeňského divadla. Autorem choreografie je baletní mistr DJKT Martin Šinták.

Plzeňská inscenace opery Iris je velmi kvalitní, nechává operu zaznít v její kráse. Určitě stojí za to si na webu djkt.eu najít svůj datum reprízy včetně aktuálního obsazení.

Petr Novák