Do zhruba čtyřiceti minut a třinácti písní tak zahrnuli energické skladby, které jsou jejich poznávacím znamením, odlehčené, ale i vážné texty (píseň Jen chuť svobody) a především zdravou dávku mladické provokace.

Spekulovat o tom, která z věhlasných punkrockových kapel je ovlivnila více, je zbytečné. Sticx jen slepě nekopírují své vzory a do občasných šablonovitých melodií přimíchávají prvky z jiných hudebních žánrů, nejčastěji je slyšet jejich dechová sekce, která jejich „tříakordovou" muziku posouvá jiným směrem.

I když některé texty na albu zní až moc šroubovitě, album jako celek je rozhodně nezklamalo a po boku dřívějších EP tvoří pestrou kolekci písní, která na žádném koncertě nezapadne.

Jen je škoda, že se kapela více nedržela sociálně kritických skladeb jako v minulosti, písně jako 1990 nebo Ze srdce Evropy jsou totiž pořád jejich vrcholem.