Proč jste dal postupně před akordeonem přednost skladbě?
Odpověď na tuto otázku má dvě roviny – uměleckou a praktickou. Praktická stránka je dána především příležitostmi a také mojí možností se v akordeonové hře udržovat na profesionální úrovni. Pro čtenáře bude možná překvapením, že jsem stále členem česko-německého souboru The Evergreens, který udržuje tradice vídeňských fiakristických písniček a podobných žánrů. Po stránce umělecké je třeba vyzdvihnout to, že akordeon mne přivedl k soudobé hudbě. Dodnes mě nové skladby pro tento nástroj přitahují. Na nedávném mezinárodním festivalu soudobé hudby Varšavská jeseň jsem poznal, jak ústrojně je již akordeon vkomponován do moderních symfonických skladeb a s jakou suverenitou s ním autoři v partituře nakládají. Zájem o soudobou hudbu je však u mne velmi široké řečiště, které má mnohá další ramena – například svět vokálních skladeb. Tak se v mých mladých letech postupně transformovalo moje hudební směrování až ke kompozici a k hudební teorii, která je s ní spjata. Dnes se svět hudby snažím svázat také se studiem akustiky a pokouším se nacházet nové spojitosti.

Ovlivnili vás v kompozici především někteří z pedagogů, nebo jste spíš objevoval inspiraci u skladatelských osobností mimo Akademii múzických umění?
Dnes svá studia na AMU hodnotím nejen jako skladatel, ale též z pozice učitele skladatelů. S velkou úctou se skláním před pedagogickým taktem a mistrovstvím pedagogů nejenom z této školy, ale i z plzeňské konzervatoře, která mne na vstup na hudební fakultu připravila. Jména jako Jaromír Bažant či Vlasta Bokůvková budou vždy symbolem kvality výuky a nosných idejí, které se dají aplikovat i dnes. Z dnešního pohledu je naprosto zřejmý i vliv pedagogů AMU na moji výchovu k umělecké poctivosti a neústupnosti. Musím jmenovat Václava Riedlbaucha, mého hlavního učitele, ale stále mám v uších i promluvy Jiřího Dvořáčka či Jiřího Pauera na skladatelských seminářích. Jejich kritiky i obecné postřehy byly pravou školou umělecké kázně. Jako spojnice uvedených jmen může sloužit moje umělecké krédo.

A to zní…
Důležité je, aby skladba měla v každém místě svého trvání svůj zřetelný výraz podpořený celkovým obsahovým záměrem skladatele. Je-li tato podmínka splněna, jsou kompoziční prostředky zvolené správně. Z hlediska vzorů dnes vidím, jak se člověk postupem času mění, ale stálicemi pro mne zůstávají určitě Šostakovič, Martinů, Janáček a Messiaen. V poslední době obdivuji též pozdní tvorbu Krzysztofa Pendereckého a také polskou soudobou kompoziční pedagogiku.

Ve dnech svých padesátin můžete sčítat již dlouhou řadu úspěchů. Kterých si rozhodně velmi vážíte?
Největší radost mám ze skladeb, které mají dlouhou životaschopnost vyjádřenou množstvím provedení. Takové skladby prošly zkouškami z nejtvrdších – totiž rozhodnutím interpreta, zda si je ponechá ve svém repertoáru. Samozřejmě mnohdy hrají roli i jiné faktory, především praktické a finanční, které počet provedení limitují. Přesto jsou mezi mými skladbami díla, která již mají za sebou několik desítek provedení – například Čtyři zimomřivé písně pro mezzosoprán a klavír v podání Romany Feiferlíkové, cyklus Oblak a dým v podání Svatavy Luhanové, mnoho klavírních skladeb zařadila do svých koncertů Věra Müllerová, skladby opakuje akordeonistka Jarmila Vlachová a mnoho jiných. Z hlediska závažnosti koncertu pak logicky dominují provedení na důležitých mezinárodních festivalech a koncertech.

Které z vašich skladeb se již výrazně prosadily v zahraničí?
Jistě prestižní bylo třeba uvedení Metamorfóz pro klavír na 4 ruce, violoncello, housle a klarinet v New Yorku na Columbijské univerzitě, několik skladeb zaznělo v cyklu Musica nova v Mnichově, na mezinárodním letním semináři pro novou hudbu ve Vídni atd. Zcela zvláštní místo pak zaujímá premiéra skladby Talisman pro dětský sbor a klavír v den přijetí České republiky do Evropské unie ve Štrasburku, a to v sídle Rady Evropy za účasti všech velvyslanců unie. Tehdejší česká vládní zmocněnkyně při Radě Evropy Vlasta Štěpová mi po úspěšné premiéře napsala krásný děkovný dopis, stejně jako interpretům – plzeňskému dětskému sboru Mariella a jeho sbormistryni Marii Novákové.

Máte všechna svá díla stejně rád? Nebo jste naopak s odstupem času s nimi nespokojen?
Všechny své skladby vkládám do určité své vývojové křivky a vnímám, že každá do mého uměleckého vývoje vnesla jistý vklad. V tomto duchu je pro mne ona magická „50“ jen náhodným číslem, protože tvůrčí život je mnohdy lemován jinými časovými body. Za takovou zatím poslední událost ve svém skladatelském životě pokládám dokončení Sonáty g moll pro violu a klavír „Romantické vidiny“ a její nastudování Zbyňkem Paďourkem a Alenou Tichou. V této skladbě jsem objevil pro sebe nosné prvky z romantické hudby, které mohou být uplatněny i dnes, aniž by poukazovaly pouze ke svému historickému původu.

Co - jako autor – připravujete pro nejbližší budoucnost?
Právě jsem dokončil 1. smyčcový kvartet a začal skicovat 2. klavírní koncert, který již mnoho let slibuji profesorce plzeňské konzervatoře Věře Müllerové. Skladba takového rozsahu je však během na dlouhou trať.

Když se někdo bude chtít co nejlépe seznámit s vaší tvorbou, které nahrávky má vyhledat?
Asi největším majitelem mých nahrávek je Český rozhlas Plzeň. Zde se najdou nahrávky obou symfonií, mnoho komorní i vokální hudby. Plzeňský rozhlas také zařazuje do svého vysílání a především do produkce celoplošné stanice Vltava mé skladby. Jinak jsou na 6 CD, z nichž bych zdůraznil mimo jiné Českou noc, kde Romana Feiferlíková zpívá písně na texty Jiřího Stuchla, Hudební poezii s více mými tituly a album s názvem Tolerance se skladbami žáků Václava Riedlbaucha. Tam mám skladbu “…a vysvoboď nás ode všeho zlého“ pro cembalo a varhany, což není obsazení zrovna obvyklé.

Co je pro vás nejpodstatnější v práci vedoucího katedry hudební kultury na Západočeské univerzitě?
Na katedře hudební kultury pracuji již bezmála dvacet let a léta bez funkce pod vedením Jany Jindrové pokládám za nejkrásnější ve svém životě. Vážil jsem si práce vysokoškolského pedagoga a studenti se mi odvděčili za moji snahu upřímným zájmem o mé přednášky a semináře. Dnes to nejpodstatnější ve své práci vedoucího katedry vidím v tom, abych vytvořil na katedře inspirativní prostředí pro umění i vědu. Vím, že se mi to zatím daří jen částečně, ale dnešní doba není zrovna pro pedagogické fakulty jednoduchá. Jsem však optimista a myslím, že v naší katedře je ukryt velký tvůrčí potenciál, který můžeme dlouhodobě využívat.

Možná dosud méně známé je, že jste vlastně založil na plzeňské konzervatoři obor skladby. I v Plzni teď mohou pod vaším vedením vyrůstat noví komponisté. Máte z nich radost?
Založení oddělení skladby a dirigování na plzeňské konzervatoři bylo podníceno impulzem jejího ředitele Miroslava Brejchy, kterému se povedlo po třiceti letech trvání školy prosadit tento obor a zajistit Plzni nastupující skladatelskou generaci, která nám všem dnes již dělá ve všech směrech velkou radost. To, že jsem dostal důvěru být zakladatelem, vytvořit moderní koncepci a realizovat ji, pokládám za velkou poctu a závazek, který se snažím každodenní pedagogickou prací naplňovat. Vedení školy mé snahy plně podporuje a má smysl i toleranci pro specifika kompozičního školení, za což se zprostředkovaně mí studenti odvděčují kvalitními skladbami s velkým počtem provedení. Z pěti studentů mají dnes již tři ocenění v uznávaných skladatelských soutěžích – Tomáš Karpíšek, Martin Červenka a Pavel Samiec. Posledně jmenovaný byl nadto vyznamenán cenou Plzeňský Orfeus a nedávné provedení jeho oratoria De sanctificatis bylo na základě ankety vyhlášeno „Kulturní událostí roku v Klatovech“.

Může začít studovat skladbu i někdo, kdo mladému studentskému věku již odrostl?
Ano, do kompozičních studií se pouštějí také lidé, kteří již dosáhli zralého věku, a jejich skladby odrážejí jejich životní zkušenosti. Skladatelského školení si velmi váží a jejich tvůrčí výkony jsou pozoruhodné. Nedávno jsme mohli vyslechnout variace „Schody, schody, schody…“ od Ladislava Pohořelého na sólovém recitálu klavíristy Petra Nováka či Smyčcový kvartet Jiřího Vyšaty na matiné v Divadle J. K. Tyla. Obě skladby zaznamenaly mimořádný ohlas.

Narodil jste se v Plzni. Jak byste charakterizoval svůj vztah k tomuto městu?
Plzni se podařilo to, co málokterému krajskému městu. Vytvořit prostředí pro umělce mnoha oborů a nabídnout jim takové uplatnění, aby nemuseli odcházet do Prahy. Blízkost Prahy je důležitou šancí pro konfrontaci a geografická vzdálenost umožňuje velmi těsné kontakty s ní. To však má na kvalitu umění v Plzni blahodárný význam. Teď jde jen o to, abychom neuváženými finančními restrikcemi onu síť umění nerozpletli. Zvlášť, když budeme v roce 2015 evropským hlavním městem kultury. Z hlediska hudby tady vyrůstá nová silná tvůrčí generace, která jistě naváže na osobnosti velikosti Jaromíra Bažanta, Jiřího Temla a dalších. Byla by škoda, aby musela odejít za lepšími podmínkami.

K narozeninám mívá každý své přání. Natož k jubileu. Jaké je to vaše?
Přál bych si, aby každá poctivá umělecká i vědecká snaha získala spravedlivé ocenění. A též aby nebyly ohroženy umělecké hudební vysokoškolské obory na Pedagogické fakultě Západočeské univerzity a udržely se pro budoucnost Plzně. Tak trochu neskromně si přeji i to, aby pokračovala skvělá spolupráce s interprety mých skladeb, se kterými jsme vždy dospěli k hodnotným výsledkům společné práce.